Slečna Clara, sedíc ve své pohodlné proutěné židli u svého proutěného zahradního stolku, si klidně vychutnávala svůj odpolední čaj s třemi kostkami cukru a malým deštníčkem a přemýšlela o tom, jak je teď, po tom neblahém knižním dobrodružství, o kterém už v životě nechce slyšet, děkuji pěkně, všechno fajn. Ach, jak jen se mýlila.
To, že se modrá budka obývaná nevrlým mývalem s fezem na hlavě znovu objeví doprovázena takovými zvukovými efekty, že by se za ně nemusel stydět ani bollywoodský režisér (hollywoodský už by se možná krapet zastyděl), se samozřejmě dalo očekávat. Že bude opět narušena konzistentnost dokonale zastřiženého trávníku, bylo dokonce dopředu předpokládáno. Za tím účelem již slečna Clara pečlivě vystříhala obdélníkový vzor v jinak ničím neporušeném trávníčku. Hrubé zavlečení slečny Clary panem Mývalem do budky, kterýmžto se naprosto narušila její odpolední siesta, bylo samozřejmě již trochu neurvalé, ale dalo se ještě pochopit. Co ale slečna Clara nedokázala vstřebat, bylo, když při tom všem pan Mýval, zajisté nechtěně, shodil jeden z šálků obsahujících kvalitní indický čaj na zem. Kdyby byla slečna Clara vulgární, jako že nebyla, řekla by, že ji dost prudí. A ani to by plně nevystihovalo její mentální stav v danou chvíli. Slečna Clara byla prostě rozohněná, naprdnutá, roztrpčená, rozhněvaná, nasejřená, vykolejená, uražená a v neposlední řadě naštvaná, což ji k náladě rozhodně nepřidalo. Naštěstí pro pana Mývala byla slečna Clara velmi vychovanou a způsobnou bytostí, takže na sobě nedala nic znát. A i kdyby dala, pan Mýval by to stejně nepoznal.
Slečna Clara tak otočena zády k panu Mývalovi nasupeně seděla na barové stoličce přistavené k ovládacímu pultu budky. Kdyby se na něj podívala alespoň koutkem oka, zjistila by, že horlivě gestikuluje pacičkami a ve spěchu mačká knoflíky, tahá za páčky, nastavuje budíky a jí chleba se salámem. Na obrazovkách se objevovala podivné znaky, které slečna Clara nepoznávala, což ji rozčilovalo ještě více. Je nutno podotknout, že slečna Clara byla velmi zběhlá v konkrétních disciplínách a detailech, ale jaksi jí chyběl širší všeobecný přehled. Tak se stalo, že nedokázala rozpoznat znaky na obrazovce, přestože mluvila plyně arménsky, dokázala rozlišit čtyřicet druhů kukuřice a v neposlední řadě zvládala i nákup jízdenky na londýnskou hromadnou dopravu.
Známý VRRRRRČivý zvuk oznámil počínající dematerializaci budky. Pan Mýval se zatvářil tak vesele, jak mu to jen absence mimických svalů dovolovala, a rozběhl se ke dveřím. Slečna Clara si s absolutním nezájmem o věc zlobně odfrkla. Teprve po chvíli, kdy již natěšený pan Mýval vyšel ven z budky, aniž by si všiml, že jej nikdo nenásleduje, se slečna Clara rozhodla, že by se mohla vydat za ním. Vstala ze stoličky a okázale si narovnala sukni. Jakmile vyšla ven, čekalo ji malé překvapení. Ne, že by netušila, že se nějaké odehraje, ale jen jej nečekala tak brzy po začátku příběhu. Před modrou budkou totiž nestál jen pan Mýval, ale i několik drsně vypadajících mužů s dlouhými vousy, jejichž klobouky a košile byly černé jako noc, kteří, stojíce kolem pana Mývala, na něj mířili zbraněmi. Jeden z gangsterů se otočil na slečnu Claru a se škodolibým úsměvem pronesl: "Gut morgn, fejgele!"
