Některé dny jsou jako průjem - ať děláte, co děláte, všechno je prostě a jednoduše k posrání, pomyslela si slečna Clara, kterou celá situace již zdeptala natolik, že si přestala své myšlenky projíždět autocenzurou. Na hrubé zacházení s ní i s panem Mývalem by si možná ještě dokázala zvyknout. Přece jen se nedalo popřít, že ti černě odění muži nejsou žádní džentlmeni, takže trocha surovosti se od nich prostě dala tak nějak očekávat. O jejich spoutání ani nemluvě, to se dalo považovat téměř za samozřejmost. Ale to jejich neustálé pošťuchování, pochechtávání a familiérní chování vůči slečně Claře? Ti raubíři se chovali, jako kdyby se s ní znali už odedávna, ale slečna Clara si byla naprosto jista (na 99,879 % určitě) tím, že je nikdy v životě neviděla a to měla přitom na sociálních sítích přátel celkem dost a ani v osobním kontaktu na tom nebyla v tomto ohledu nejhůře. Takové podlé a zlolajné obličeje by si navíc určitě vštípila do paměti. Proto nebyla s to pochopit ani jednu z jejich odporných narážek, které na ni, smíchy se popadajíce za břicho, pokřikovali a blekotali. "Hej, fejgele, změnila sis účes?" nebo "Vos iz der mer, mejdele? U nás už se ti nelíbilo?" což bylo doprovozeno sborovým zachrochtáním, patrně značícím obzvláště vysoký stupeň pobavení. A nejhorší bylo, když jeden z těchto neurvalých sprosťaků velmi vulgárně a naprosto netaktně nakopl pana Mývala a prohlásil, za výbuchu hurónského smíchu: "Tak tohle je ta tvoje krysa, fejgele?"
Slečna Clara již nebyla ani rozčilená. Byla dokonale a úplně naprosto dopálená. Již se chystala ze svých rtů vypustit slova, která by neměla být nikdy slyšena, slova, který by způsobila, že by se červeň studu objevila i na líčkách Prastarých. Naštěstí jí v tom ale bylo zabráněno, neboť výprava se konečně přiblížila svému cíli.
Před slečnou Clarou, panem Mývalem a několika gangstery se najednou objevila dřevěná brána postavená mezi vysokými, temnými budovami a přehrazující ulici, nebo alespoň to, co z ní zůstalo. Vůdce banditů zahalekal heslo na stráž stojící na improvizované hradbě nad bránou a dal jí tak pokyn k otevření oněch vrat působících jako vstup do Inferna. Jakmile jimi skupinka prošla, naskytl se jim pohled na nemalý opevněný pozemek,na kterém stálo několik velmi improvizovaných budov z plechů a kusů dřeva. Mezi nimi se pohybovalo množství nejrůznějších osob obojího pohlaví a všelikého věku. Slečna Clara, která očekávala pouze zabijácký brloh, byla vývojem událostí maličko zaskočená, ale nikoliv vyvedená z míry. Co ji ovšem z míry vyvedlo totálně, úplně a ultimátně, byla úplně jiná věc. Byla tak vyvedená z míry, že ani nepostřehla, jak moc jsou vyvedeni z míry i její věznitelé a pan Mýval, jejichž ústa byla otevřena natolik, že by jimi mohl projet malý vlak, zatímco jejich oči, stejně jako oči slečny Clary, byly upřeny na jim velmi povědomou osobu, která právě vyšla ze dveří hlavní budovy a jakmile spatřila naši skupinku přátel a nepřátel, jen se lehce opřela o zárubeň dveří a pobaveně se zadívala na slečnu Claru.
"Ale, ale, kohopak to tady máme?"
