"Dobré odpoledne, milí diváci! Jmenuji se Pepa Troník a tohle jsou zprávy televize Koník! Dnes máme čtyřicátý druhý kvrkoš roku bžambiliontého šestého a počasí je celkem fajn. Všichni se zajisté již těšíte na nejočekávanější událost roku, kterou je na dnešní večer předpovězené vyhasnutí poslední hvězdy. Společně se na to podíváme v přímém přenosu. Zprávou dne se ale, jak už možná někteří víte, stalo něco jiného. Archeologům se podařil přímo neuvěřitelný objev! Během vykopávek pravěkého města zvaného kdysi Santa Fé se podařilo odhalit několik unikátních dokladů o životě našich prapředků. Co ale vědce překvapilo nejvíce, nebyly prastaré archiválie jako například primitivní zařízení sloužící ke komunikaci na dálku, podle všech dochovaných zpráv zřejmě nazývané domorodci "ajprd", ani množství písemností. Hlavním objevem byla podzemní jeskyně nalezená pod jedním z domů, ve které se archeologům naskytl pohled na něco, co v žádném případě neočekávali. Na stěnách této jeskyně byly totiž nalezeny nápisy, jejichž stáří bylo podle nejnovějších metod určeno do doby okolo - a nyní se chytněte stolu, aby vás to neporazilo - bumbrchtilionu let! Ano, přesně tak! Přepište dějiny! Člověk žil na zemi již asi devadesát až sedmdesát milionů let před počátkem určeným nejstaršími známými kalendáři! Můžeme jen kroutit hlavou nad tím, jak je možné, že toto tajemství nebylo odhaleno již odborníky v dávných dobách. Luštění nápisu bude nějakou dobu trvat, ale zdá se, že se jedná o součást dosud neznámého epického textu. Všichni jsme již teď napjatí, jaká tajemství se možná dozvíme! A nyní k dalším zprávám. Známá kočka se dvěma ocasy opět spadla z..."
---
Slečna Clara si zprvu nebyla úplně jista tím, jak by měla reagovat v přítomnosti omdlelé osoby, ale téměř ihned si vzpomněla na svůj trénink ze Školy pro výjimečně šikovné dívky slečny Waterfieldové. Celkem chutný čaj nalezený v budce se tak nedočkal splnění svého životního poslání a místo toho svou pouť ukončil vycáknutý na obličeji pana Mývala.
Pan Mýval se otřepal a podařilo se mu i vstát. Výraz v jeho obličeji ale vykazoval známky nesmírně silného duševního otřesu. Aby se vůbec udržel na svých malých nožičkých, musel se opírat o kontrolní desku budky. Hlava mu třeštila a pokoušel se o něj další infarkt. Jak jen mohl zapomenout na nejposvátnější mývalí pravidlo? První věc, kterou se musí naučit každý mýval předtím, než získá řidičák na vlastní cestovní budku? Poučku, jež je zlatými písmeny vytesána do kamene vystaveném před ministerstvem času? Nyní se mu ta slova znovu vryla do paměti. Ale teď už bylo pozdě. Ještě dlouho, pokud nějaké dlouho ještě bude existovat, se mu v mysli budou ukazovat ona prastará slova z dávných časů, kdy se ještě létalo časem a prostorem ještě ne: "Nikdy a za žádných okolností nerozeser čas." A pod tím byla vytesáno: "Páč jinak jsme všici v prdeli, kapišto?"
Nepřítomný pohled pana Mývala se po chvíli usilovného přemýšlení začal pomalu ale jistě rozjasňovat. Vzhledem k tomu, že přítomnost stále vytrvale vzdorovala vymazání z existence, bylo jasné, že jeho palčivý problém musel být nějak vyřešen. Nesmí ale váhat ani minutu. Kdyby vyčkával příliš dlouho, časoprostor by mohl ještě chvíli fungovat ze setrvačnosti, ale potom už by nemuselo být pomoci. Z posledních sil zamával pacičkou na slečnu Claru. Ta na něj chvilku nechápavě koukala a pak zbledla.
"Vy... vy chcete, abych," vykoktala, "ale já přece nevím, jak to funguje! Vždyť nemám ani řidičák a na kole se udržím jen silou vůle!"
Pan Mýval ale trval na svém. Slečna Clara tedy nejistě přistoupila k ovládacímu pultu budky a oči jí přeskakovaly z jednoho knoflíku na druhý. Kontrolky blikaly, panely svítily a celý pult bzučel tak, že jí z toho šla hlava kolem. Otočila se na pana Mývala, kterému se podařilo doplazit se do křesla, a ukázala na velký červený čudlík po své levici. Pan Mýval přikývl. Slečna Clara si zakryla oči a zmáčkla knoflík. Budka se zatřásla. Když otřesy ustaly, dal pan Mýval slečně Claře další instrukce, které se jí ani za mák nelíbily.
Dveře budky se otevřely na nyní již velmi známém místě. Slečna Clara pomalu začínala tento dům považovat za svůj druhý domov. Paměťové funkce budky byly naštěstí v pořádku, takže slečna Clara neměla problém najít svázaného pána, kterého zde předtím zanechali napospas osudu. Jak si správně povšimla, když se podívala z okna, nacházeli se nyní u tlustého pána číslo jedna (toho bez knížky). Tlustý pán začal usínat, ale jakmile zjstil, že je budka zpátky, začal děsivě funět. Slečna Clara byla velmi ráda za to, že mu předtím strčila do úst roubík, jinak by nyní byla zřejmě zaplavena sprškou ošklivých a obscénních výrazů takové povahy, že by se je nikdy neodvážila vyslovit, natož napsat. A to ani na Wattpad.
Po několika pokusech se jí podařilo tlustého pána postavit na nohy, což rozhodně nebylo nic jednoduchého. I přes jeho nespolupráci, která se občas měnila až téměř na odpor, se jí podařilo tlustého pána dovést až do budky, kde ho s citem pustila na zem. Popošla k ovládacímu panelu a opět se ohlédla na pana Mývala, aby jí potvrdil, že dělá všechno správně. Naneštěstí byl ale pan Mýval tak vyčerpaný, že hned po jejím odchodu z budky usnul. Slečna Clara se kousla do rtu. Sice ho chápala, ale nebyla si úplně jista tím, co by měla teď udělat. Pan Mýval jí to sice předtím vysvětlil, ale bylo to dost ve spěchu.
Otočila se tedy zpět k ovládání a váhavě zatáhla za jednu z páček. Pak nastavila koordináty, všechno ještě jednou prohlédla a natáhla ruku k modrému knoflíku. Zhluboka se nadechla a zmáčkla jej. Ozvaly se známé zvuky. Slečna Clara si oddechla a šla si sednout do svého křesílka, aniž by si všímala supění pána s čepičkou. Pohodlně se usadila a nalila si trochu čaje z konvice. Přemýšlela o tom, co jí pan Mýval řekl. Nebylo mu úplně přesně rozumět, ale pochopila, že jeho plán spočívá v přenesení pána do nedaleké minulosti, ve které bude mít dost času k sepsání knihy, kterou tak bude mít k dispozici pán v budoucnosti, kterému byla kniha panem Mývalem zcizena. Bylo to dosti komplikované a naprosto nelogické, ale zřejmě šlo o jediné možné řešení, takže se s ním slečna Clara v této věci nepřela.
Ozvalo se známé zavrčení. Slečna Clara byla ráda, že tohle pošahané dobrodružství se již chýlí ke konci a svižně vstala z křesílka. Když potichu otevírala dveře budky tak, aby náhodou nevzbudila pana Mývala, napadlo ji, že čas, který uplynul mezi zmáčknutím knoflíku a zavrčením oznamujícím přistání byla nějaká delší prodleva než obvykle. Než se nad tím ale stačila zamyslet, zjistila, že svět za dveřmi budky vypadá nějak jinak. A to dokonce tak jinak, že viděla, jak směrem k ní běží obrovské zvíře, které, dle jejího názoru založeném na přednáškovém cyklu Pravěká havěť a jak ji rozeznat (zápočet a 3 kredity), vypadalo jako tyranosaurus nebo nějaký jeho předchůdce. Slečna Clara se zmohla jen na rychlé zavření dveří budky. Pod vlivem těchto událostí se jí podařilo úplně zapomenout na dobré vychování a tak potichu zamumlala: "Tak to jsme ----- v ------, do ----."
(ano, až takové bylo její rozhořčení)
