Ty sny se mu stále vracely. Viděl sám sebe, jak jako malé mývalátko běhá po louce a svýma pacičkama omývá vše v dohledu. Viděl se, jak se učí ovládat budku. Viděl se, jak ostatním malým mývalům očichává zadky. A pak přišla první cesta s budkou. Střih. Prolínačka přes hvězdičku. Letí cestou necestou, časem nečasem, prostorem neprostorem. A pak přistane na té zavšivené (doslova) planetě. Prochází městem s velkými domy. Mají tam něco, čemu se říká "knihkupectví" a obyvatelé téhle pošahané planety tam chodí jen proto, aby tam své těžce vydělané peníze směnili za pár sešitých papírů, na kterých jsou jen ty jejich klikyháky. A občas jsou i bez obrázků, což je tedy vrchol. Pak ale vstřebá jejich veškeré vědění od počátku věků, na což stačí tak tři minuty, a klikyháky začínají dávat smysl. Smysl má dokonce i nesmysl. A ten největší z nesmyslů se smyslem, který se mu dostane pod fousky, se jmenuje Veršování o věci, co studí na pacičkách, a o věci, co pálí kožíšek, nebo tak nějak. Byl to v té době ten nejlepší překlad, jakého byl schopen. Chce víc nesmyslů, ale musí na ně dlouho čekat. Tlustý pán je píše pomalu. Sen by tu mohl skončit, ale nekončí. Najednou se vzpomínky vždycky změní. Už to není minulost ale budoucnost, není to vzpomínka ale vize. Tlustý pán nedopsal knihu včas. Seriál podle knihy je napřed. Celý vesmír je plný spoilerů. A všechny mu lezou do hlavy. nemůže je dostat ven. Pacičky má úplně ztuhlé, nemůže se vůbec hýbat. A spoilery jako pavouci, stonožky a brouci pochodují do jeho nebohé hlavičky. A on je nemůže. Dostat. VEN.
Smrtelný pot stéká po čumáčku. Celý kožíšek se chvěje strachy. Nesmí to dopustit. Nesmí. Jinak si pro něj přijdou.
Jenže teď není ve své postýlce. Teď je v domě tlustého pána. Pán musí knížku dopsat. Jinak bude nucen mu ukousnout nos. Nebo tak nějak. Zas až tolik o tom ještě nepřemýšlel.
"Jste v pořádku, pane Mývale?" zeptala se slečna Clara, když viděla, že pan Mýval už asi deset minut jen nehybně stojí tomu otylému pánovi na břiše a hledě tupě do zdi ho drží za límeček u košile.
Pan Mýval se oklepal, neochotně pustil pána a seskočil z jeho vzdouvajícího se bříška na zem. Elegantním pohybem pacičky si narovnal svůj fez a obrátil se na slečnu Claru, která byvši vyškolena dlouhými nocemi hraní počítačových her přemýšlela, které ze dvou přítomných osob má pomoci, aby získala ten nejlepší konec.
"Vrmč," řekl pan Mýval a ukázal na pána s čepičkou.
Slečna Clara hned pochopila, co po ní pan Mýval žádá. A tak byl tlustý pán během několika málo chvil, během kterých by se ani ten nejslabší čaj nestačil vylouhovat, svázán tím nejsilnějším uzlem, jaký slečna Clara, hrdá členka Britské společnosti pro uzly a provazy, dokázala uvázat.
