Pan Martin, protože tak se tlustý pán jmenoval, což bylo zvláštní, jelikož to bylo jeho příjmení a ne křestní jméno, jen nevěřícně hleděl na to, co se děje v jeho útulně zařízeném domečku s velkou a neustále plnou lednicí. Nějaká cizí holka a úplně cizí mýval se tu jen tak zjevili v modré budce, ten ošklivý mýval ho povalil na zem a bil, což bylo vzhledem k jeho pacičkám i částečně obdivuhodné, a nakonec ho ta jeho ulítlá kamarádka svázala uzlem tak pevným, že se mohl jen tak tak nadechnout. Ale to úplně nejhorší přišlo až teď, protože čas druhého oběda už skoro minul a on ještě neměl ani lžíci z guláše, který vařil celé dopoledne z toho nejkvalitnějšího hovězího, nejlepšího pepře a nejparádnějších brambor. Nemohl ani ochutnat čerstvě vyuzené párky, vdolky s marmeládou, pečené krysí ocásky (vlastní receptura, tajemství spočívá v koření), smažený hermelín s feferonkou z jižních moří (nebo odkud) nebo citronový koláček.
Dost mu také vadila skutečnost, že ta podivná dvojice zničehonic se zjevujících raubířů a uličníků mu prochází domeček a přehrabuje mu všechny poličky, skříňky, zásuvky, koše na prádlo, ledničky a stolky a vše, co v nich objeví, házejí na zem, takže až tahle strašná chvíle skonči, bude muset vzít smetáček a všechno zamést, což dělá velice, velice nerad.
Zatímco pan Martin zakoušel tato nekončící muka, pan Mýval a slečna Clara pilně prohledávali jeho byt. Začínalo to být poněkud frustrující. Pan Mýval se pokoušel najít nějaké poznámky k příběhu, který pan Martin psal, ale musel je mít zřejmě velice chytře ukryté, protože ať své pacičky strčil kamkoliv, nemohl nic objevit. Slečna Clara byla ze všeho toho prohledávání cizího vlastnictví již tak unavena, že si musela na chvíli sednout. Pan Mýval se ale stále nechtěl vzdát. Princip řádu je prostě již tak hluboce vryt do myslí těchto pořádkumilovných a všeumývajících zvířat, že vlastně ani neměl na výběr. Pozorně se rozhlížel po domě a hledal nějaké stopy, které by ho mohly dovést k vytouženému cíli.
Jak ale plynul čas a doba večeře se začínala kvapně přibližovat, nebyl si pan Mýval již tak jist svým úspěchem. Slečna Clara již stačila několikrát podotknout, že pan Martin má možná vše uložené ve své hlavě, ale na tuto připomínku pan Mýval nereagoval. Jednak proto, že všechny své chirurgické nástroje měl úhledně zabalené v krabici a vybalovat je a zase je rovnat zpátky bylo velmi pracné, ale především z toho důvodu, že jejich následné omývaní od krve a zbytků mozku ze srdce nesnášel, neboť vzhledem k jejich složitosti bylo velmi náročné je umýt dokonale a po dokonalém pořádku, jak jsme již slyšeli, mývalové touží více než po čemkoliv jiném.
Protože ale pan Mýval dokázal přemýšlet v časoprostorových dimenzích, dostal po dlouhém přecházení sem a tam po pokoji spásný nápad. Byla to myšlenka tak prostá, že se až podivil, že ho nenapadla o mnoho dříve. Idea tak jednoduchá, že by na ni mohla přijít i slečna Clara, kdyby dostala dost času. Pan Mýval se vítězoslavně podíval na zmatenou slečnu Claru a vzal ji za ruku.
"To už jdeme pryč?" podivila se, když ji pan Mýval opět nacpal do budky. "Ale měla jsem dojem, že jsme ještě na nic nepřišli?"
"Vrhč," poznamenal pan Mýval a mávnul pacičkou. Následně zatahal za několik páček, stykačů a hejblátek a budka udělala škyt bum hrc prc a Vruum Vruum Vruum tak rychle, až se slečně Claře málem zatočila hlava. Naštěstí pro ni byla aktivní účastnicí Kurzu proti omdlévání na veřejných místech, takže z toho vyšla se ctí.
Po chvíli budka zastavila a pan Mýval radostně otevřel její modrá dvířka. Slečna Clara opatrně vykoukla ven. Na první pohled se nacházeli na stejném místě jako předtím, ale něco bylo jinak. Stála tu stejná křesla, na zdech visely stejné obrázky. Tlustý pán tu sice neležel na zemi spoutaný provazy, ale to jí spíše povzbudilo. Pozorně prohlížela místnost, jak se to naučila z četby Sherlocka Holmese, anglického národního hrdiny, až její oči spočinuly na oknech. Když nad tím chvíli uvažovala, začalo jí být divné, že za okny sněží, neboť ve chvíli, kdy opouštěla svůj domeček, bylo již skoro jaro. Tedy alespoň v rámci Anglie, kde je bláto skoro pořád a sníh na začátku roku je asi tak pravděpodobný jako hezké počasí v létě.
Než ale stačila dokončit svou myšlenku, která již vedla velice správným směrem, vstoupil do místnosti tlustý pán. A když spatřil, kdo se mu to opět vloupal do domečku, nebyl z toho příliš nadšený. Vlastně by se dalo říci, že byl poněkud rozladěný, ba dokonce možná i podrážděný, neboť na návštěvu pana Mývala a slečny Clary reagoval nepěknými slovy: "No to si snad ze mě děláte prdel?!"
