Oči pana Mývala se málem odřely rychlostí, kterou s nimi koukal z jedné strany na druhou. Několikrát se je pokoušel pacičkami otřít, ale nic nepomáhalo. Naštěstí si je tímto způsobem dostatečně navlhčil, jak to už mývalové dělají, když svými pacičkami něco čistí, a oči mu tak z nenadálé dehydratace způsobené neobvyklým třením nevypadly z důlků. Tedy alespoň ne doopravdy. Na metaforické úrovni se tak stalo minimálně stokrát za sebou.
Postupem času se pohyb malých mývalích očních bulv začal pomalu ustalovat, takže to vypadalo, jako kdyby pan Mýval sledoval tenisový zápas, což je již rychlost v běžných podmínkách celkem zvládnutelná. Nic to ovšem nezměnilo na tom, že mozek pana Mývala se absolutně vzpouzel jakémukoli porozumění, pochopení či uchopení současné situace. Ani občasné "Vhrrrč?" pronesené jeho ústy nedokázalo tuto zapeklitou záležitost vyřešit.
Pan Mýval se podíval na slečnu Claru. Protřel si oči. Na chvíli je zavřel, aby se uklidnil. Posunul svůj jindy spolehlivý zrak. Otevřel oči. Podíval se na slečnu Claru. Pan Mýval byl zmaten. Přesunul své oči zpět.
"Já to nechápu," pronesla slečna Clara.
Pan Mýval pootočil hlavou.
"Není to zas tak složité," řekla slečna Clara.
Oči slzící touhou porozumět se vrátily kousek zpátky.
"Tak to bych si tvrdit netroufla. Mně to celkem složité přijde," ohradila se slečna Clara.
Pan Mýval cítil, že se mu za chvíli přehřeje mozek.
"No, ale není," pravila slečna Clara konverzačním tónem.
Nikam nevedoucí výměna slov začínala pana Mývala dráždit ještě více než neskutečně stupidní situace, ve které se ocitl.
"Takže ty jsi já?" zeptala se slečna Clara.
Pan Mýval úzkostlivě zakvičel.
"Ne," odpověděla slečna Clara.
Tlamička pana Mývala vydala zvuk tak neartikulovatelný, že jej ani není možné zaznamenat. Ale všichni, kdo jej slyšeli, poznali, jak vnitřně trpí.
"A kdo teda jsi?" nechápavě zavrtěla hlavou slečna Clara.
Srdce pana Mývala na okamžik vypovědělo službu. Ještě štěstí, že měl dvě.
"Někdo, kým jsi mohla být," řekla slečna Clara po chvíli uvažování.
"VRRČČHHRRRRRČČVRHRHRHRHRHČČČ!?" zařval pan Mýval, aby se konečně dozvěděl pravdu.
Dívka, která jako by z oka vypadla slečně Claře, se na něj pobaveně ušklíbla.
"Ne, já jsem slečna Klára," řekla slečna Klára.
Za slečnou Klárou něco zašramotilo. Pana Mývala polil smrtelný pot. Pokud to byl ten, o kom se domníval, že by to mohl být, tak by to nebylo v pořádku, fajn ani v pohodě a už vůbec ne v cajku. Vlastně by to bylo docela v prdeli (tak si to pomyslel pan Mýval!).
Nejhorší noční můry, jež pana Mývala pronásledovaly již po několik staletí, se ale měly vyplnit ve chvíli, kdy se ve dveřích (za zvuku jízdy valkýr nebo něčeho takového) objevil zdroj nenadálého šramotu. Panu Mývalovi se podlomily jeho roztomilé nožky, když slečna Klára uvolnila prostor malé postavě v bílém plášti.
Když spatřil svou nemesis, mozkem pana Mývala jako blesk proběhla pouze dvě slova.
Mistr Myšák.
