Pan Martin hluboce zalitoval toho, že není takovou knižní postavou, jakou by on sám napsal. Kdyby bylo po jeho, zvedl by ser Jiří pomalu svůj meč a napřáhl by jej směrem k Mrňavému Mývalovi, nepříteli koruny. Jemná finesa rozťala vzduch jako máslo. Mýval se svým krvem nasáklým řemdichem pozorně pozoruje tanec a vyhýbá se zásahu. Meč jemně škobrtl o Mývalovo ucho. Ser Jiří si s ním jen pohrává. Nechce jej zabít hned. Chce si jeho smrt vychutnat. Touha po pomstě se v něm hromadila již celé věky. Mýval se tehdy vloupal do jeho hradu a jen tak, z čirého rozmaru, se jej pokusil rozvrátit. Nenávist sera Jiřího byla obrovská, ale díky svému tréninku byl schopen ji udržet na uzdě natolik, aby neovlivnila jeho úsudek v boji. Mývalův řemdich se zatočil. Pročísl vzduch a silně narazil o hlínu, když se mu ser Jiří mistrně vyhnul. Mýval se pokusil svou strašlivou zbraň vyprostit, ale jeho pacičky byly příliš malé a nemotorné. Krev se rozprskla na nejbližším stromě, když ser Jiří jediným dokonalým sekem uťal padouchovu hlavu. Očistil si meč a obrátil oči k Mývalově společnici, která celou scénu pozorovala zpovzdálí. Hrůza ji zabránila v úniku. Ser Jiří k ní rychle přiskočil. Měl pro ni přichystanou pomstu mnohem horší než pouhou smrt. Ne, to by bylo moc jednoduché. Chytil nebohou dívku pod krkem a druhou rukou jí strhl sukni. A pak ji...
... a pak ji viděl, jak nad ním stojí s rukama v bok a usmívá se.
"Ale... Už zase?" povzdechl si pan Martin, když zjistil, že je (opět) svázán dokonalým uzlem.
Dům pana Martina byl bohužel opět vystaven vlně vandalství a zlým skutkům, během čehož byl celý obrácen vzhůru nohama. Po několika hodinách tvrdé dřiny, během kterých papíry létaly vzduchem, vázy za zvuků rozbíjejícího se porcelánu dopadaly na zem a většina jídla uschovaného v prostorné lednici záhadně zmizela, pan Mýval vítězoslavně pozvedl nad svou malou chlupatou hlavu první vydání knihy, po které pátral. Ve skutečnosti jej koutkem oka nalezl již ve chvíli vystoupení z budky, neboť kniha byla vystavena ve velké knihovně jako nějaká trofej, ale nechtěl si nechat ujít onu zlovolnou radost z plenění cizího majetku. Slastně se na knihu zadíval a za zvuků famfár ve své hlavě se s ní vydal směrem k budce následován slečnou Clarou.
Když se dveře budky zavřely, pan Mýval ladnými, až téměř tanečními pohyby pozapínal příslušná tlačítka a zlehka usedl do svého velkého ušáku. Slečna Clara se posadila naproti, vzala z rozkošného stolečku mezi nimi konvičku a nalila oboum čaj. Nebyl to sice ten dobrý indický, který jim připravila před oním neplánovaným odletem, nebyla si ani úplně jistá tím, odkud se v budce vzal a jaktože byl stále horký, ale i tak chutnal celkem obstojně. Zatímco v klidu usrkávala ze svého šálku, pozorovala pana Mývala, který radostně listoval knihou. Zkusila se ho zeptat, proč se vlastně vraceli zpátky k tomu tlustému pánovi, když napsanou knihu mohli v budoucnosti sehnat v každém slušném knihkupectví, čímž by si ušetřili spoustu starostí s rabováním a svazováním, ale pan Mýval ji odbyl mávnutím pacičkou směrem k ovládacímu panelu, na kterém byla kontrola prostorového přesunu umístěna, vzhledem k běžné velikosti mývala, směšně vysoko, téměř mimo dosah paciček. Zachování stejného místa přistání tak bylo pouze čistě logickou volbou.
Dát kopii knihy panu Martinovi v minulosti, aby ji mohl vydat v předstihu před seriálem už byla jen otázka vteřin. Pan Mýval kvůli tomu ani budku nezastavil, jen ji časoprostorově zabrzdil a knihu hodil panu Martinovi na hlavu. Pak se zase pohodlně usadil do křesílka a s šálkem čaje se začetl do originálu knížky, který uloupil v budoucnu.
Po chvíli sezení ale slečnu Claru napadla jistá myšlenka. Nebyla si úplně jista, zda má toto téma nadhodit, protože by to mohlo pana Mývala rozzlobit a to není slušné v žádném typu společnosti. Nakonec se rozhodla, že bude lepší si o tom promluvit raději dříve než později.
"Možná je to hloupá otázka, ale," začala pomalu slečna Clara. Pan Mýval odtrhl oči od knihy a čekal, co z ní zase vypadne za moudro.
"Jenom mě tak napadlo, že když jsme tu knížku vzali v budoucnosti... ," pan Mýval ji nechápavě sledoval, "... a pak jsme ji dali tomu pánovi v minulosti, aby ji napsal... ," na chvíli se odmlčela, aby pan Mýval stihl její slov vstřebat.
"... kdo tedy tu knihu vlastně doopravdy napsal? Myslím, kdo ji vymyslel a sepsal jako první? Pan Martin v budoucnosti už ji měl napsanou a pan Martin v přítomnosti ji dostal už hotovou..."
Pan Mýval vykulil oči a chvíli nebyl schopen slova. Pak zaskřípal zuby, chytil se za hlavu a rychle běžel zpět k ovládacímu panelu, aby změnil kurz.
"VRRRRRRRRČČČČČKRCH!" zařval teskně a následně se svalil na zem, kde zůstal bezvládně ležet.
