Podvol se mi! (Loki ff)

Crescendo

Do paláce jsme se vrátili až po setmění. Pro Lokiho klid jsem se o té záležitosti už nezmínila, ale stále mi to vrtalo v hlavě. Tolik bych o tom nepřemýšlela a ani bych tomu snad nevěřila, kdyby na to Loki tak nezareagoval. Mlčky jsem za ním šla. Byl nezvykle tichý a ponořený sám do sebe.

„Kam jdeme?" zeptala jsem se a snažila se znít vesele, jako by se nic nestalo. Ale Loki u své pochmurné nálady zůstal.

„Na večeři," odvětil věcně.

Za jeho zády jsem se zamračila. „Já ale nemám hlad," hlesla jsem. Pravda je, že jsem byla hodně unavená, nejspíš z toho celého dnešního dramatu a „dobrodružství". Loki se na mě hbitě otočil. Z toho bylo jasné jen jedno: na večeři jdu. Rozumu jsem měla dost, abych poznala, že teď není vhodná doba na dohadování. A tak po cestě bez jediného slova jsme došli do jídelního sálu.

U stolu už s prázdnými talíři seděla Frigga s Ódinem, který jakmile spatřil Lokiho se zvedl a těžkými kroky se k nám rozešel. Tohle nedopadne dobře, prolítlo mi hlavou.

„Kde jsi byl?!" Rozzuřil se a po mně jen střelil pohledem.

„To není tvoje starost," odvětil Loki chladně a šel se posadit, jenomže Ódin ho nenechal a zastoupil mu cestu.

„Mýlíš se! Mám právo vědět o všem!" utrhl se na Lokiho.

„Tak právo?" Nadnesl Loki výsměšně. „Já bych spíš řekl, že je to posedlost kontrolou," procedil přes zaťaté zuby. Ódinovy vzplály oči hněvem, pevně sevřel ruce v pěst až mu zbělaly klouby. A pak to začalo – hádka.

Křičeli jeden na druhého a já jsem tam jen tak stála a bála se pohnout. Postupně začaly přibývat důvody pro hádku, že vlastně ten, který ji odstartoval se stal úplně nepodstatným. Když došlo až k Ódinovým slovům ohledně Lokiho původu, měla jsem strach, že se Loki po něm vrhne. Nebála jsem se ale o Ódina, ale o to, co by pak Lokiho čekalo.

Hádku ukončila až Frigga, která celou dobu seděla mlčky, že jsem na ni málem zapomněla.

„DOST!" zakřičela přes celý sál. Oba utichli a podívali se na ni. Hádka byla u konce ale vřít to mezi nimi nepřestalo. Znovu se na sebe podívali.

„Měl jsem tě tam tehdy nechat zemřít," řekl Ódin a s těmi slovy odešel z místnosti. Loki pevně zaťal čelisti a celý se napřímil. Jak mohl něco takového říct? Podívala jsem se na Friggu, která se nevěřícně dívala směrem, kterým Ódin odešel a přitom měla slzy v očích. Ale na Lokim jsem vůbec nedokázala rozpoznat, co si myslí.

„Omluvte mě," řekl Loki a odešel opačným směrem, než Ódin před chvílí.

Těžce jsem vydechla a s Friggou jsme si vyměnily pohledy. „Opravdu povedený večer," věnovala mi smutný úsměv. Úzkostně jsem s ní souhlasila. Frigga se zvedla a přistoupila ke mně. „Měla by ses posadit a najíst se," pobídla mě starostlivě, ale já na jídlo neměla ani pomyšlení.

„Ne, já nemám hlad," přiznala jsem.

Frigga se zřejmě ani nedivila. „Tak dobře," položila mi ruku na paži a...

Vydala ze sebe zvláštní sten a celá se mírně zaklonila.

„Friggo? Jste v pořádku? Co je vám?" Zatřásla jsem s ní. Srdce mi bilo jako o závod. Frize se podlomila kolena, ale já ji naštěstí včas zachytila a podepřela ji. Chvíli se omámeně rozhlížela po místnosti a pak se podívala na mě. Z jejího pohledu jsem znejistila, protože v jejích očích se mísil šok se zděšením a údivem.

„Jak, jak je to možné? Nerozumím tomu, to přeci-" Začala nesouvisle mluvit.

„Co se stalo?" zeptala jsem se jí. Frigga kroutila hlavou.

„Já to neviděla. Jak to, že jsem to dřív neviděla?" Neklidně kmitala očima sem a tam. Děsila mě.

„C-co jste neviděla? Friggo, prosím..." Zoufale jsem se ji snažila přivést zpátky k sobě.

„Ta vize... Liv, ty jsi... Já nemohu-. M-musím jít, měla bych si jít lehnou a ty už taky. Je tak strašně pozdě." Zase se postavila na nohy, ještě se na mě podívala a pak už zbrkle odešla pryč. Zamrkáním jsem se snažila vzpamatovat. Tak tohle bylo moc i na mě.

Zmateně jsem se dívala před sebe, v hlavě úplně prázdno. Frigga mě vyděsila tak, jako snad nic předtím. Popleteně jsem se otočila a pomalu šla ke svému pokoji. Nic mi nedávalo smysl. A jak by taky mohlo? Potřásla jsem nad tím hlavou ale ani tak jsem to z ní nedostala. Jediné, co jsem teď chtěla byl spánek, klidný a dlouhý spánek. Jestli jsem si ale byť jen myslela, že to bude možné, pak jsem se šeredně zmýlila. To, co mělo přijít bych si ani nedokázala vysnít. Ten večer se nade mnou vznášelo milostivé kouzlo nevědomosti.
Klidně jsem si lehla do postele. Jediné, co mě v tu noc trápilo, byla Lokiho nepřítomnost. Nic víc. Tohle byl můj poslední klidný spánek a já o tom neměla nejmenší tušení. Kdybych jen věděla, co bude následovat...