Podvol se mi! (Loki ff)

Vpád

Taky nad některými věcmi přemýšlíte víc, než by bylo dobré? Já to tak měla vždycky. Zamysleli jste se někdy nad pořekadlem Člověk si nikdy neuvědomuje co má, dokud to neztratí? Já vlastně nikdy moc ne, a tuhle noc jsem se o pravdivosti toho tvrzení bolestně přesvědčila...

Zatím jsem byla ještě poklidně lapena v říši svých snů, když mě odtamtud vyvedlo hlasité dunění, které se rozeznělo celou místností. Zmateně jsem se posadila na kraj postele. Co to bylo? ptala jsem se sama sebe.

Byla ještě tma a tipovala jsem, že mohlo být tak kolem třetí hodiny ranní, když se ta rána ozvala znovu a vyvolala ve mně neklid. Vstala jsem a jen jsem se objevila na chodbě, málem mě porazil zástup asi třiceti strážců ve zbroji, kteří se na to rychlými kroky vzdalovali až zmizeli za rohem. Svraštila jsem čelo a nechápala, co se to děje. Pak se ozvala v pořadí už třetí rána a následně se kolem mě prohnala další skupina strážců. Nic z toho se mi ani trochu nelíbilo. Vydala jsem se proto hledat Lokiho a doufala, že ho najdu dřív, než se stane něco horšího. Nejdřív jsem spěchala k jeho pokoji, ale nebyl tam. Potom jsem se tedy rozběhla zpět a přála si na něj někde narazit. Můj zoufalý běh doprovázely další a další dunění ran, které se díky chodbě ještě hlasitěji rozezvučelo.

Minula jsem i nové zástupy vojáků a pak uslyšela: „Sjednoťte se u hlavní brány! Braňte ji!" Ten hlas byl pevný a přísný, patřil Ódinovi. Zatočila jsem a uviděla, jak chodí sem a tam ve své zbroji a popohání vojáky, kteří se kolem něj míhali. Díky tomu byl původ těch ran jasný. Někdo zaútočil na Asgard a snažil se prorazit do paláce. Popadl mě strach a začala se mě zmocňovat panika. Jediné, na co jsem dokázala pomyslet, byl Loki. Přála jsem si, aby tu teď byl. Díky bohu se vzápětí objevil zpoza rohu a rychlými kroky šel mým směrem. U mě se ale jen pozastavil, aby mi věnoval jeden pohled a pak došel až k Ódinovi.

„Dobývají i západní bránu, musíš poslat lidi i tam! Vrať mi mé schopnosti a já je zadržím!" křikl na něho důrazným hlasem přes hluk pochodujících mužů. Ale Ódin dál rozdával své rozkazy a Lokiho si nevšímal. „Poslouchej mě! Musíš to udělat!" zvýšil hlas.

Ódin po něm střelil pohledem. „Ty mi ještě budeš nařizovat, co mám dělat?" zahřměl Ódin, „Máš mě za blázna? Vrátit ti schopnosti, když jsi je sem přivedl ty?!"

Lokimu se na tváři usadil kamenný výraz. „To je lež a ty to víš!" bránil se. Ódin se na něj jen chladně podíval a s novou skupinou vojáků odešel odrazit útok ať už útočil kdokoliv. Loki se na mě otočil a rychlými kroky ke mně došel.

„Pojď se mnou!" řekl a za ruku mě táhl pryč.

„C-co se to děje?" potřebovala jsem vědět.

„Řeknu ti to až budu mít jistotu, že jsi v bezpečí." Tak zněla odpověď. Upřímně to mi na klidu nepřidalo. Loki mě za sebou vláčel div mi nohy stačily. Zastavil se až před dveřmi, které jsem dobře znala.

„Liv," oslovil mě a přitom mě chytil za obě ruce a upřeně se na mě podíval. A to bylo poprvé, co jsem v jeho očích zahlédla záblesk strachu. Potom mi pověděl, co se to děje. Asgard je v ohrožení. Vpadl sem jeho lid – mrazivý obři z Jötunheimu – s četnými jednotkami. „S plnými silami útočí na hlavní bránu a snaží se dobýt palác," řekl mi. Takže teď bylo samozřejmě jasné, že Ódin hned obviňoval Lokiho. Já ale věděla, že Loki s tím nemá nic společného. Jötunheim nenáviděl víc než Ódina samotného.

„Chtějí tu modrou kostku..." domyslela jsem si, i když jsem si nemohla vybavit jak se to jmenovala. Loki by si jistě v jiné situaci neodpustil nějakou výsměšnou poznámku nad mou definicí toho mocného předmětu, ale teď se tvářil vážně a jen souhlasně přikývl.

„Nechám tě u Friggy, ona tě ochrání. Jen mi slib, že u ní zůstaneš," mluvil tak naléhavým hlasem, že jsem to prostě slíbit musela, i když se mi vůbec nelíbila představa, že se budeme muset rozdělit. Pak už otevřel dveře a vešli jsme dovnitř. Frigga tam stála a poprvé jsem ji viděla ozbrojenou a ve zbroji.

„Díky bohu, že jste v pořádku!" zvolala a přispěchala k nám.

Loki se hned ujal slova. „Nemáme moc času. Potřebuju, abys Liv udržela v bezpečí... prosím," přistoupil k Frize blíž, ona se mu zahleděla do tváře a řekla mu: „To ti slibuji. Udělám cokoliv bude třeba." Další projev toho, jak moc Lokiho milovala. Jsem si totiž jistá, že tím myslela: Pro tebe udělám cokoliv.

Loki přikývl a objal ji. Friggu to překvapilo, ale hned přišla k sobě a k Lokimu se přivinula. Byla šťastná.
Když Loki to objetí přerušil, odtáhl si mě kousek stranou. Musela jsem vypadat opravdu vystrašeně, protože mě začal uklidňovat tím, že všechno dobře dopadne a že se nemusím bát. Jenže to vůbec neznělo pravdivě.

„Než půjdu něco od tebe potřebuju," nadhodil. Zmatená z celé té situace jsem se na něj tupě podívala s otázkou „A co?"

Loki si mě přitáhl k polibku, sklonil se a tiše, protože chtěl, aby ta slova patřila jenom mně zašeptal: „něco pro štěstí," a pak mě políbil.

Když odešel do boje, mezi mnou a Friggou se rozhostilo pochmurné ticho přerušované jen těmi dunivými ranami. Sotva jsem se zvládla ovládat. Žádná slova snad ani nemohla vystihnout jak jsem se cítila. Nikdy jsem nezažila žádnou válku nebo bitvu, ani jsem nebyla přítomna u nějaké malicherné rvačky. A teď? Každou chvíli mohli branami paláce vtrhnout mrazivý obři!

Frigga se mě stejně jako Loki snažila uklidnit, že vojáci palác ubrání a že Loki a všechno ostatní bude v pořádku a třebaže jsem věděla, že Frigga ví, co se stane a že to nebude tak v pořádku jak říká, zdálo se mi, že její slova pomáhala. Jenže když už jsem tomu začínala věřit, tak to přišlo – ohlušující třesk. A to znamenalo jen jednu věc, totiž že Jötuni prorazili bránu. S Friggou jsme se na sebe podívaly a ona pak pevně sevřela meč, který třímala v ruce. Zaslechly jsme hlasitý davový řev.
Blížili se.