Tajemný les /DOKONČENO/

Co se děje?

Zarazila jsem se.. Nemohla jsem pokročit dále. Vyděla jsem před sebou jenom obraz, obraz který v dáli nekončil. Ti lidé byli jiní, neviděla jsem jim do očí.. No spíše byli všichni otočení ke mě zády, odcházeli ode mě dál. Až na jednu holku, byla strašně podobná mé kamarádce. Přišla ke mě blíž a prohlížela si mě jako kdybych byla z jiné doby, z doby o které si povídali jenom v dějepise. Po chvíli se však rozplinula, jako dříve Alex. Byla jsem sama, chvíli jsem jentak přemýšlela co se stalo až pak jsem začala křičet jsem z plných plic. Chtěla jsem ze sebe dostat tu samotu a strach, že už nikdy nikoho z blízkých neuvidím. Všichni se najednou otočili a asi po 5 sekundách se rozplinuli.. Otočila jsem se a viděla před sebou Alexe, ale bohužel jen ve svých vidinách. Všechno se změnilo.. Už mě nikdo nepřesvědčoval o tom co mám a co nemám dělat (Někdy mi to vadilo ale teď bych to celkem ocenila) V mých vzpomínkách už byl jen Alex, Rocky, rodiče a moje nejlepší kamarádka. Seděla jsem na zemi a přemýšlela jak přežít bez pomoci, bez Alexe. Přemýšlela jsem jen nad Alexem, protože on byl jiný než moje rodina. Rodina neměla šanci na přežití, jen Alex.. Promítala jsem si v hlavě co mi všechno říkal, až jsem si vzpoměla na větu,,CESTU NENAJDEŠ A RODIČE NEUVIDÍŠ" Celou dobu jsem netušila co tím myslí, ale teď ? Co když se mi to všechno jenom zdá.    Co když se posunula doba o několik století a všichni umí jiné schopnosti (nadpřirozené schopnosti). Byla jsem zmatená a v tu chvíli mě napadali jen tyto dvě možnosti. Obě byli špatné, ale v tu první jsem věřila více.. Sklopila jsem hlavu do kolen a zavřela oči. Najednou jsem usnula..

Probudila jsem se v Alexovo objetí, otevřela jsem oči a viděla přesně do jeho očí. Pomalu mě pustil a zašeptal ,,Jen smrt pomůže" řekl to velice klidným hlasem jako kdyby tuto situaci už dávno zažil. ,,Proč já? " řekla jsem polohlasem  ,,Neboj, já také" navázal na moji otázku a to mě jen přesvědčilo o mojí myšlence (jako kdyby tu situaci zažil)  Zvedl se a podal mi ruku, abych se zvedla. Když jsem se vzedala s jeho oporou ujistila jsem se že se mi to jentak nezdá.. Vedl mě někam daleko, daleko až do lesa.
Bylo mi jedno kam mě vede, nejdůležitější pro mě v tu chvíli bylo to, že nejsem sama..