Špatná volba

IX.

Seděli jsme v tichosti. Taehyung na jedné straně a já na druhé. Oba jsme se koukali z okénka ven, jak se pod námi vzdalují kluci a zem. Připadal jsem si nádherně. Byl to rozhodně nejlíp strávený den v celém mém životě. Jedna moje část se chtěla vrhnout Taemu kolem krku a začít mu děkovat, ale ta druhá mě držela skromně přilepeného k sedačce.

„Líbí se ti tu?" zeptal se mě Taehyung a přesunul se přesně naproti mně tak, že se jeho kolena začala dotýkat mých. Stydlivě jsem se uculil, ale nakonec přikývl.

„Ještě jsem měl v záloze výlet po zátoce," přiznal se Taehyung a pohladil mě po stehnu, což mě překvapilo a automaticky mě noha cukla. Podle doktora je to pozůstatek z šoku události, která mě potkala na začátku prváku na vejšce.

„Promiň," stáhl se rychle Tae a rozpačitě se usmál.

„Ne, ty promiň. Je to jen špatná... reakce," snažil jsem se ho trochu uklidnit a chytil jsem ho za ruku, aby viděl, že mě to mrzí. Věnoval mi takový zraněný pohled a radši ode mě odvrátil pohled z okénka. Ruku mi ale nepouštěl. Nezbývalo mi nic jiného než ho napodobit.

„Co se ti stalo?" zeptal se Taehyung po chvíli. Všiml jsem si, že už budeme skoro na vršku.

„Já... je to dost těžký," odvětil jsem a pohled mi padl na naše ruce. Jemně mi přejížděl palcem po kloubech, jakoby v uklidňujícím gestu.

„Jestli o tom nechceš mluvit, tak tě chápu, ale rád bych o člověku, který se mi líbí, věděl víc," řekl Tae, předklonil se a zapřel se lokty o kolena. Vykulil jsem na něj oči a na rtech mi hrála otázka, zdali jsem dobře slyšel. Taehyung se pobaveně uchechtnul a posadil se vedle mě. Zastavili jsme se. Cítil jsem cuknutí kabiny a v tu chvíli jsem začal zmatkovat: „Co když mi něco udělá? Jsem s ním zavřený v kabině jeden na jeden metr čtvereční ve výšce ani nevím kolik, ale rozhodně jsme hodně vysoko. Ne, nesmím si tohle namlouvat. Tae není Minho, Tae není Minho!"

„Jsi v pořádku?" vytrhl mě z propukající paniky v mé hlavě Taehyung a stiskl mi víc ruku v starostlivém gestu.

„Jo, jen...," zarazil jsem se. Váhal jsem, zdali mu můžu všechno říct nebo i kdyby jen část. Prakticky jsme se znali teprve den a pak jsem se zarazil znovu. Hodil jsem po Taehyungovi zkoumavý podezřívavý pohled: „Řekl jsi, že bys rád věděl něco víc o člověku, který se ti líbí?"

„Ehm, jo," špitl rozpačitě Tae a zaryl pohled do země. Jakoby ze mě všechno opadlo a já nedokázal myslet na nic jiného než na to, že vedle mě sedí Taehyung a právě se mi vyznal. Věděl jsem, že bych měl začít vyšilovat, že se sotva známe a že to prostě nejde, že se lidi musí nejdřív poznat a až pak se můžou do sebe zakoukat, ale musel jsem z části dát Taemu za pravdu. I on mě uhranul od první chvíle, kdy jsem se mu podíval do očí.

„Jsi opravdu nádherný," špitl do ticha Taehyung a něžně mě pohladil po tváři. Měl jsem pocit, že mi hoří tváře studem. Sice Taehyung nebyl první, kdo mi něco takového řekl, ale zato byl první, komu se povedlo dostat mě do rozpaků už jen tím, že něco řekl.

„Ani bych neřekl," uchechtl jsem se slabě a musel uhnout očima, protože hrozilo, že bych se v těch jeho temných mohl ztratit. Taky se uchechtl, ale pobaveně. Přisunul se ke mně blíž a jednu svoji ruku přesunul na můj vzdálenější bok. Druhou mě chytl za pravou ruku a začal si s ní hrát. Celým mým tělem projel mráz a já se napjal.

„Prosím, řekni mi, co se ti stalo," zašeptal do mých vlasů.

„Málem jsem umřel," řekl jsem polohlasem a ještě tak, že se mi u toho třetího skoro vytratil hlas. Cítil jsem, jak Taehyung ztuhnul. Když se ale neozval s otázkou, pokračoval jsem: „Když jsem byl nováčkem na vejšce, pořádně jsem nikoho kromě Henryho neznal. Nevím proč, ale Korejci nějak nemohli skousnout, že jsem míšenec a začali mě šikanovat. Jednou v pátek jsem šel s Henrym, Willem a Roxy do baru, kde jsme narazili na partu takových deviantů ze školy. Bylo divný, že se do mě nezačali okamžitě navážet a dokonce byli milí. Proč se tak chovali, jsem zjistil, až když se mi začala motat hlava a oni mě vyvedli před bar, kde mě naložili do dodávky a odvezli daleko za město do lesa. Probudil jsem se až v nemocnici s mnoha modřinami, řezanci, se zápalem plic, se zlomenou rukou, vymknutým kotníkem a roztrženým, no... no tím. Doktor mi říkal, že mám štěstí, že si nic nepamatuju, ale že budu zřejmě prvních pár dní přecitlivělý z šoku, který moje tělo utrpělo."