Špatná volba

VII.

Spletl jsem se tak moc, že jsem nemohl uvěřit vlastním očím, když jsem vykulhal po šesté hodině z budovy univerzity. Taehyung tam namachrovaně stál opřený o své auto se slunečními brýlemi na nose a kytkou v ruce.

„Prej, je to jen jednorázovka. Pche," utrousil Henry, když mi pomáhal ze schodů.

„Jsem stejně překvapený jako ty," odsekl jsem šeptem.

„Tak ho pošli do háje," ohradil se Henry naštvaně, aniž by se pokusil nějak ztlumit svůj hlas. Hodil jsem po něm naštvaný výraz.

„Jo, to je protože náš malý Kylíček neumí říct ne," vmísil se do rozhovoru Will a rozcuchal mi účes: „Teď ho bude čekat noc plná milostných vzdychů a sténů."

Musel jsem se smát. Z Willových úst i úmrtí znělo jako vtip. Žďuchl jsem Willa loktem, ale dál jsem se pobaveně křenil. Henry se mračil, a když se k nám Tae rozešel, podal mi batoh a naštvaně odcházeje utrousil přes rameno: „Tvoje volba. Uvidíme se v pondělí," a zmizel za rohem budovy. Chápal jsem jeho rozhořčení, ale nechápal jsem proč se tak chová, když ani Taehyunga nezná. Když se takhle choval vůči korejské části školy, prosím, ale vůči Taemu neměl právo.

„Ahoj," usmál se Taehyung a zasunul si brýle za límec bílého trička.

„Ahoj," odpověděl jsem a musel se uculit, protože přede mě zvedl ruku s kytkou.

„Nazdárek," oplatila mu úsměv Roxy a přistoupila k Taemu sotva na stopu: „Ublížíš mu, ublížím já tobě. Kapiš to?"

„Ja-jasně," odpověděl Taehyung a překvapeně přelétával pohledem z Roxy na mě, na Willa, na Roxy, na mě, na Willa a zpátky na mě.

„Tae, tohle je Roxy, můj anděl strážný," vysvětlil jsem s úsměvem: „A tohle je Will, můj kamarád do deště."

„M-mm-moc mě těší," vykoktal ze sebe Tae a slabě se uklonil.

„Dávám přednost potřesení rukou, jestli to nevadí," řekl Will a napřáhl k Taehyungovi ruku. Tae se rozpačitě usmál a ruku přijal.

„Tak, to bychom měli. Wille, půjdem do tý nový pizzérky u koleje?" rozjasnila se Roxy a začala táhnout Willa ode mě a Taeho. Ještě než nám zmizeli za stejným rohem jako Henry, nám Roxy s Willem zamávali.

„Máš super kamarády," promluvil do ticha Taehyung a vrátil pohled na mě.

„Jo, řekl bych, že ty nejlepší. Asi bych tu už nebyl nebýt jich," slabě jsem se zasmál.

„Takže to nakonec potřebovalo sádru?" zeptal se Tae starostlivě a kývnul bradou k mé noze, která nyní vězela v bělostné sádře, která vlastně už tak bělostná nebyla, protože jakmile jsem se vrátil z nemocnice, spolužáci na praktickém fotografování se mi na ni podepsali nebo nakreslili nějaký obrázek.

„No, ale až potom, co mi ji zmáčkl profesor tělocviku. Myslel si, že simuluju a přitom mi ten kotník dodělal, takže mě musel odvést do nemocnice, kde mi dali sádru, přičemž se mi doktor koukl na tu druhou nohu a pár ranek mi sešil," vysvětlil jsem a pořád se tak culil, že se ke mně náhle Tae sehnul. Ruka s kytkou mu vystřelila do vzduchu a veliký puget zakryl naše tváře. Byl to krásný, něžný, suchý polibek, ale byl moc sladký. I když se mi moc líbil, byl jsem nucen ho od sebe odstrčit.

„Co-co to bylo?" zeptal jsem se překvapeně.

„Polibek?" nechápal Taehyung, pak se ale šibalsky usmál a šeptem dodal: „Můžu to zopakovat, jestli jsi dobře nerozuměl."

Zasmál jsem se, abych zakryl své rozpaky a žďuchnul do Taeho slabě pěstí. Taehyung se chytil za místo, kam jsem ho praštil a na tváři se mu usadila hraná bolest.