Špatná volba

II.

„Promiň," omluvil se znova ten s mléčnými zuby. Jednou rukou si třel čelo a v druhé držel sáček s ledem, který mi následně položil na obvázaný kotník.

„Děkuju," pípnul jsem a přijal jeho nastavenou ruku, kterou mi nabídl, aby mi pomohl se posadit. Právě se na mě upíralo pět párů zvědavých očí - protože jeden se kamsi ztratil -, což mě uvádělo do rozpaků a byl jsem z toho celkem nervózní.

„Jsi celkem roztom...," začal jeden, ale hned se zarazil, když do něj jiný dloubl loktem a hodil po svém kamarádovi vražedný pohled.

„Ty jsi zdejší?" zeptal se mě takový vysoký s hnědými vlasy, který z nich všech vypadal jako jediný rozumný.

„Pokud jsme pořád Soulu, tak jo, jsem," odpověděl jsem nejistě. Popadla mě myšlenka, že možná nejsou pedofilní pošuci, ale nájemný vrazi na volné noze a tudíž by hrozilo, kdybych jim prozradil svoji adresu, že by si mě potom našli a za tu urážku podřízli.

„Ty jsi míšenec?" vyhrkl možná až moc přehnaně blonďák.

„No, jo, jsem," pokusil jsem se vylepšit to úsměvem, ale řekl bych, že mi to moc nešlo.

„A prozradíš nám své ctěné jméno?" zeptal se zase ten nejrozumněji vyhlížející a věnoval blonďákovi letmý pohlavek.

„Kyle. Jsem Kyle J. Park."

„Moc nás těší Kyle," usmál se na mě ten s mléčnými zuby a natáhl ke mně svou dlaň: „Já jsem Jung Kook."

Oplatil jsem mu úsměv a jeho dlaň stiskl v té své. Pak se mi postupně představili všichni a sdělili tu pro mě naprosto 'boží' novinku, že jsou přední chlapecká skupina. Dál se mě na nic nevyptávali a já nechtěl být vlezlý, tak se naskládali vedle mě a zapnuli televizi. Byli tak ohleduplní, že se mě i zeptali, jestli mám nějaké speciální přání, na co bych se chtěl koukat, ale já jen slušně odvětil, že mi to je jedno.

Asi po dvaceti minutách jakéhosi pochybného hororu mi klimbla hlava na Jung Kookovo rameno a já se propadl hluboko do myšlenkového paláce.

„Jen si ho půjčím. Zase ti ho vrátím," ujišťoval jsem Bena, ale on mi ho umanutě pořád nechtěl dát.

„Ne, kup si svůj!" křikl na mě a prudce za skate zatahal. Celkem mě tohle jeho pubertální chování dopalovalo, ale uvědomoval jsem si, že jsem sám v jeho věku nebyl jiný. I když... někdy se i mistr tesař utne. Přes tvář mi přeběhl pohrdavý výraz a když zase za skate zatáhl, jsem ho já pustil. Ben se i se skatem rozvalil na zemi. Chvíli jsem pociťoval pocit za dostiučinění, ale ten netrval moc dlouho. Zvláště když si Ben odendal skate z obličeje a posadil se. Z čerstvě přeraženého nosu mu tekla krásná karmínová krev.

„A sakra," ulevil jsem si a klekl si vedle brášky, že mu pomůžu: „Promiň, bráško, já jsem nechtěl."

„To si vyprávěj holubům. Já jsem moc dobře viděl ten tvůj pohled. Nešahej na mě!" křičel na mě, rychle se vysoukal na nohy a utekl ke svému pokoji. Tam se ještě zarazil a zařval na mě: „Nenávidím tě!"

S těmi slovy za sebou zabouchl a já už jen slyšel cvaknutí klíče. Nechal jsem ho vyvztekat se, přece jen to nebylo poprvé. Rukou jsem zabloudil do kapsy u kraťas a vytáhl telefon. Napsal jsem krátkou zprávu Hyorin o úrazu, který náš bráška utrpěl, popadl skate a vyběhl ven z bytu.

Jak to bylo s Benem dál, jestli pro něj naše velká sestra přijela a odvezla ho na pohotovost, jsem už neřešil. Měl jsem perný den a hlavu jsem měl k prasknutí. Nic líp by mi nepomohlo jako projížďka na skatu podél řeky. Cestou jsem míjel spousty lidí, což jindy nebylo zvykem. Běžci, lidi na kolech nebo bruslích, manželské páry s kočárky, zamilovaní puberťáci. Na chvilku jsem se zastavil, abych si mohl nasadit sluchátka a vyhnout se tak nehoráznému hluku, který ti namyšlení korejský puberťáci způsobovali. Do uší mi začala dunět písnička Promise land a já se zase rozjel. Bylo to moc příjemné, nevnímat okolí jen si svištět kolem, cítit vlhký vzduch. Najednou mi do sluchátek skočilo cinkání oznamující telefonát. Rukou jsem zajel pro telefon a ani se nezastavil. Vytáhl jsem ho a otráveně se podíval, kdo mi ruší moji ideální projížďku. Byla to Hyorin. Ve chvíli, kdy jsem se rozhodoval přijmout hovor či odmítnout, jsem zaslechl i přes cinkání výkřik. Když jsem zvedl hlavu, od mého obličeje byl jen několik centimetrů jiný. Vyděšeně jsem zařval. Skate skončil kdesi na cestě, neznámý se rozvalil na zemi a já udělal kotrmelec směrem k zábradlí oddělující cestu od koryta řeky. Levá noha mi přistála nešikovně na široko daleko jediném kameni. Zaskučel jsem bolestí.

*„Tae, jsi celý?"* zaslechl jsem za sebou. Stěží jsem dokázal udržet otevřená víčka. Chtělo se mi nepopsatelně spát.

„Jsi v pořádku?" ozval se čísi hlas nad mojí hlavou. Byl tak příjemný, hluboký a něžný. Problém byl, že právě ten hlas mě dovedl do říše snů.

Ucítil jsem tlak na svém rameni. Pomalu jsem otevřel oči a zadíval se do Jinových vyděšených očí.

„Díky Bohu," vypustil úlevně z úst. Nechápavě jsem se podíval po všech okolo.

„Nemohli jsme tě probudit. Taky jsi dýchal dost mělce, že jsme si mysleli, že jsi mrtvý," vysvětlil Nam-joon.

„Jsi živý!" zavyl J-hope a společně s Jiminem se mi zavěsili na ramena každý z jedné strany.

„Jo, jasně," poznamenal jsem spíš pro sebe a pak svoji pozornost obrátil k Jinovi: „Neviděli jste jen tak náhodou můj telefon?"

„No, to by věděl Taehyung," odpověděl nejistě Jin a podíval se na Nam-joona, který se ušklíbl.

„Já za ním zajdu," přihlásil se Suga a už byl z obýváku pryč. Nastalo ticho, jen J-hope s Jiminem mi brečely do trika, které už utrpělo poškození od roztékajícího se ledu.

„Venku už je tma," poznamenal Jung Kook, pak se otočil na mě a s culením se mě zeptal: „Nechtěl bys tu přespat?"

Vyvalil jsem na něj oči: „Je tam tma?!" vyjekl jsem, dočista zapomněl na zranění a prudce se zvednul. Opět jsem se ocitl na koberci vedle sedačky v bolestech. Kluci mi pomohli se zase posadit a já ze sebe vyhodil celkem nesmyslnou větu: „Já musím, sestra, doma, bude naštvaná být před desetátou."

Všichni se na mě dívali kapku se znepokojením.

„Neuhodil ses do hlavy, jak jsi teď spadl, že ne?" zeptal se mě s obavami v hlase Jimin.

„Co? Ne! Říkal jsem, že musím být doma před desátou, jinak bude sestra naštvaná," vysvětlil jsem jim svůj nesmyslný žblept. Všichni naráz přikývli ve smyslu, jakože už to pochopili.

„Nebude," ozval se ode dveří ten mě už známí příjemný, hluboký hlas, který tentokrát postrádal tu něžnost. Ošil jsem se a s pochybami jsem se otočil na hnědovlasého, který stál ve dveřích. V rukách třímal oblečení a na něm byly položeny moje věci. Neubránil jsem se úsměvu.

„No, my se zatím přesunem jinam," usmál se Jin a popadl J-hopa s Jiminem za uši a vlekl je pryč. Jung Kook mi jakoby škodolibě zamával a zmizel kdesi v kuchyni. Nam-joon se zastavil u hnědovlasého a něco mu pošeptal do ucha, pak i se Sugou zmizeli za zavřenými dveřmi. Zůstal jsem tam jen já a on. Cítil jsem povinnost se mu omluvit za svoji neomalenost, ale jakoby se mi všechna slova vykouřila z hlavy a tak jsem jen mlčel. Sklopil jsem pohled do svého klína a nervózně si začal pohrávat se svými prsty.

„Na, převleč se," řekl hnědovlasý a podal mi oblečení.

„Děkuju," špitl jsem a první co, tak jsem zkontroloval svůj telefon. Hnědovlásek se posadil na druhou sedačku a mlčel. Několik zmeškaných hovorů od Hyorin a jedna zpráva od mámi, ve které stálo: Když budeš mít cestu, stav se. Nepřekvapilo mě to. Povzdechl jsem si a uchechtl se. Pak jsem se začal svlíkat. Koukal jsem se přitom kamsi do blba a tak nějak jsem přešel ten fakt, že je se mnou v místnosti ještě někdo. Na druhou stranu jsem se za nic nestyděl. Naprosto nevypracované tělo bílé jak stěna, všechno tak dvakrát menší než mají kluci mého věku, i když se svým nádobíčkem jsem si nebyl jistý, a femininní stavba těla.

Uprostřed svlékání kraťasů jsem se zarazil, protože jsem slyšel tlumený smích. Svoji pozornost jsem přenesl na hnědovlasého, který měl před pusou ruce tak, abych nemohl poznat, že se mi směje. Rozhodl jsem se ho ignorovat. Rychle jsem se oblíkl do oblečení, které mi přinesl. Velké šedivé tričko a velké černé tepláky, u kterých jsem si musel obmotat přebývající šňůrku kolem sebe. Hnědovlásek si ode mě vzal moje špinavé oblečení a zmizel za prosklenými dveřmi. Ani jsem nebyl sám pět vteřin, když se vrátil.

„Co takhle začít od znova?" zeptal se mě a já přesně nevěděl, co tím myslí.