Stay with me

3 ♥ You should be scared

Bella

Šli jsme dlouhou chodbou, než jsem uviděla nějakou partičku holek na dvaceticentimetrových podpatcích. Bože, jak já tyhle holky nesnáším.
„Holky, tohle je Jessica" řekne, jak už jsem zjistila Patrick a dá mi znovu ruku kolem ramen. Podívám se na něj vražedným pohledem a on ji hned sundá.
„Sorry, já zapomněl" mrkne na mě a já se se znechucením otočím zpátky. Jedna holka mě propaluje pohledem, to bude ta hlavní Barbie.
„Takže vy spolu něco máte?" zeptá se a nahodí falešný úsměv.
„Neboj se, je tvůj" mrknu na ní a z jejího falešného úsměvu se stává ten ‚upřímný'.

Obejme mě a tak to udělají všechny a představí se mi. Usměju se a otočím se k nim zády, protočím očima, ale Ben to bohužel viděl. Je to jeden z těch nejnormálnějších tady. Uchechtne se nad tím a přiblíží se ke mně.
„Taky je nesnáším" zašeptá tak, abych to slyšela jenom já a zasměje se.
„Myslím, že už bysme měli jít do třídy" prohlásí, myslím že Colin a ostatní se rozejdou svým směrem.

„Co máš ty, Bello?" otočím se za Patrickem a pak se podívám na rozvrh.
„Chemii" odfrknu si a on mi dá znovu ruku kolem ramen.
„Tak to jdeš s námi" sladce se usměje a já mu ruku odhodím tak, že jsem mu ji div neulomila. Na tváři se mu vytvoří bolestný úšklebek.
„Já říkala, že to nemáš dělat" ještě se k němu nakloním a mezi našimi obličeji jsou tak tři centimetry.
„A když budeš pokračovat, dopadne to ještě hůř"

Vešli jsme do třídy a můj pohled spadl na kluka, kterého jsem se předtím „zastala". Nebo to byl aspoň můj předešlý plán. Všichni už si sedli a já stála v rohu třídy a čekala na učitelku. Nevím, co si mám myslet. Bojí se mě ten kluk jako party Patricka? Na jednu stranu nechci, aby se mě bál. Musím tu zlobu přesto předstírat. To už vešla do třídy učitelka.
„Ty jsi ta Annabella?" zeptala se a já jí rychle opravila. Vážně nesnáším, když mi tak někdo říká.
„Jenom Bella" přikývla a pak odvrátila svůj pohled ke třídě.
„Tak dobře Bello, volné místo je teď jenom u Dylana nebo u Nathalie, takže si vyber" teď je moje šance. Přejdu k Dylanovo lavici a posadím se. Nervózně si maluje něco do sešitu a mě úplně ignoruje.

„Proč si ze mě tak nervózní?" zeptám se po chvíli pořád chladným tónem. Nasucho polkne, ale neodváží se na mě podívat.
„Jsem zmatený, nevím jak se mám cítit ve tvé přítomnosti. Měl bych se asi bát, ale nebojím se" teď se začal trochu klepat. Asi až teď dostal strach, že řekl něco špatně. Pro mě to taky znamená to špatné, neuvěřil mi to. Neuvěřil, že jsem ta zlá.Potom už jsme nepromluvili a najednou zazvonilo. Zvedla jsem se a naposled se otočila. Nevím, jestli teď dělám dobře.
„Myslím, že by si se bát měl" zděšeně se na mě podívá a já odcházím s provinilým pocitem. Tohle nezvládnu.

Uběhlo dalších pár hodin a byl konečně konec. Šli jsme pak ještě na oběd, kde jsem samozřejmě seděla s Patrickovo a Barbie partou. Oni jsou ti dva nejhlavnější. Několikrát jsem zahlédla Dylana, ale vždycky když mě viděl odvrátil pohled a rychle zmizel.

Konečně jsem šla domů a nasadila si sluchátka. Cesta ubíhala docela pomalu, protože jsem se rozhodla jít pěšky. Když už jsem šla tak deset minut, uviděla v dálce můj dům a taky Dylana, který šel k nějakému domu naproti. Někdo mě najednou chytil za loket a já se prudce otočila. Byl to hodně pevný stisk.

**********************

♥ Budeme rády za každý votes a komentář!

♥ Vaše Vivi ♥