Co kdyby bylo vše od začátku jinak? Co kdyby Sasuke nebyl jediný, který tehdy odešel z vesnice?
Naruto jako vždy následuje svoje srdce - a to už pár měsíců patří černovláskovi. Oba je čeká mnoho překážek a strastí, ale co by je dokázalo zastavit, k...
Nikdy nebylo lehké ráno vstávat s tím, že na vás v okolním světě nikdo nečeká.
Že neexistuje nikdo, kdo by vás po probuzení překvapil snídaní do postele, nebo jen obyčejným vlastnoručním probuzením.
Všechno to začínalo ráno. Všechny ty pocity, kdy se Naruto cítil nejvíc osamělý. Zavrhnutý, zapomenutý...
Jednoduše sám.
Nikdo nikdy nerozrazil dveře s hlasitým ‚dobré ráno', nebo s vtipným ‚vstávej, ospalče'.
Člověk si na to nakonec zvykne, samozřejmě, to je přirozenost každého. Nikdo ale nedokáže ze svého srdce odstranit to očekávání, které doprovází každodenní probuzení. Očekávání, že je tady možnost, nebo co kdyby se něco změnilo.
S tímhle vším se Naruto potýkal každé ráno. Dennodenně se probouzel s očekáváním, že na něj někdo bude čekat, nikdo se ale neobjevil.
Samozřejmě, nebyl na světě sám. Za ty roky si pár kamarádů udělal, nikdo z nich mu ale nebyl doopravdy blízký.
><><><><><
Když Naruto dorazil na tréninkové místo, jediný, kdo tam zatím čekal, byl černovlásek.
No super, já mám fakt štěstí... Povzdechl si Naruto a zpomalil svoji chůzi doufajíc, že tím nějakým způsobem oddálí střet s druhým chlapcem.
„A—ahoj..." zamumlal sotva slyšitelně Naruto. Zrovna dneska neměl absolutně náladu na svoje obvyklé chování naprostého drsňáka, kterého Sasuke naprosto nezajímá. Dnes ráno se opět probudil s tou náladou.
Sasukeho překvapilo, jakým tónem ho blonďák pozdravil, většinou totiž bývá až moc hlasitý, i po ránu. „Dobré ráno."
Naruto cítil, jak rudne ve tvářích – Sasukeho hlas byl stále ještě trošku hrubý spánkem a to bylo něco, co rozhodně blonďák nemohl nechat nepovšimnuté.
Černovlásek stál opřený o strom a byl očividně naštvaný, že tady ještě všichni nejsou. „Přišel jsi dneska překvapivě brzo, usuratonkachi."
Chlapec jeho slova moc nevnímal, po celou dobu se snažil, aby jeho stud někam zmizel a on nevypadal jako zatracené rajče. I když měl hlavu skloněnou, byl si jistý, že to Sasuke přece jen uvidí a vysměje se mu. Nebo v tom horším případě – bude ho zajímat, proč je tak rudý.
„Posloucháš mě?" Zeptal se zamračeně Sasuke, kterého naštvalo, že ho blonďák naprosto ignoruje.
Sledoval, jak si Naruto sedl pár metrů od něj do trávy a přitáhl si nohy k sobě, ruce obtočil kolem nich a hlavu si položil na kolena. Vypadalo to jako zoufalé gesto.
Sasuke pozvedl obočí nad tím, co chlapec prováděl. Něco se stalo, nebo ze sebe chtěl udělat zajímavého před Sakurou? Myslel si, že dolézání za dívkou už ho přešlo.
„Naruto?"
Oslovený nereagoval. Momentálně ho totiž vůbec nezajímalo, že na něj Sasuke mluví. Snažil se, ano, stále, aby ta zatracená rudost konečně zmizela a on mohl zvednout svoji hlavu a nechovat se jako naprostý idiot, ale očividně mu to nebylo přáno.
„Hej, jsi v pohodě?"
Stále žádná odezva. Sasukeho to naštvalo a znepokojilo zároveň. Rozhodl se tedy, že toho má dost a zády se odstrčil od stromu, o který se opíral. Došel těch pár kroků k Narutovi a zastavil se těsně před jeho klubíčkem.
„Naruto?"
Blonďák jasně cítil, že se Sasuke přiblížil. Slyšel jeho kroky, cítil jeho vůni, kterou měl občas šanci čichat během tréninku na tělo. Jeho srdce se rozbušilo a rudost se akorát zesílila.
Sakra... Jdi pryč, jdi pryčpryčpryč! Panikařil v duchu Naruto a doufal, že si to černovlásek rozmyslí a odejde znovu na svoje místo. Bohužel, blonďák měl dnes očividně dost špatný den. Totiž místo toho, aby uslyšel vzdalující se kroky, uslyšel křupnutí kolen při jedné typické, fyzické akci.
DOHÁJE! Zaúpěl Naruto, když mu došlo, že si před něj Sasuke klekl na bobek.
„Je ti něco?"
Tentokrát Naruto Sasukeho hlas slyšel až moc zřetelně a až moc blízko!
Černovlásek se zamračil. Měl toho tak akorát dost. Pozvedl svoji pravou ruku z kolena, o který se opíral a s úmyslem dotknout se Narutova ramena natáhl ruku.
Než se jeho ruka stačila dotknout cíle, Naruto pomalu zvedl hlavu a podíval se černovláskovi přímo do očí.
Sasuke myslel, že to s ním přesně v té chvíli sekne. Naruto byl... jednoduše až moc roztomilý. Jeho velké, azurové oči na něj koukaly s jasným studem a jeho líce to akorát tak potvrzovaly.
Chlapec nevěděl, zda má blonďáka plesknout za to, že ho akorát dementně vyděsil, nebo ho na místě políbit za to, jak vypadá. Nebo obojí?
Naruto zčervenal ještě víc, když uviděl, jak na něj Sasuke vykuleně kouká.
Než se alespoň jeden z nich k něčemu přiměl, slyšeli, jak někdo křičí.
Samozřejmě, že to byla Sakura. „Sasuke-kun! Dobré ráno!" Křičela nadšeně a běžela k nim. Nevnímala, v jaké pozici ty dva vlastně našla. Jediné, co ji zajímalo, byl černovlasý chlapec.
Ten si povzdechl, znovu se podíval Narutovi do očí a ušklíbl se. Potom se zvedl a odešel pár kroků zpět, aby se mohl znovu opřít. To už k němu stačila přiběhnout růžovovlasá dívka a hned spustila. Sasuke ji očividně vůbec nebral v potaz, ale to ji nezajímalo. Mluvila, mluvila a mluvila.
Naruto se za celou tu dobu ani nehnul – oči měl vytřeštěné a nemohl tomu uvěřit.
Samozřejmě, Sasuke se na něj šklebil pořád. Měl by na to být zvyklý. Byl na to zvyklý.
Ale tohle nebyl ten normální úšklebek, který u černovláska každý vídá.
I když to nebyl úsměv, ale úšklebek, Narutovi to bylo v téhle chvíli naprosto jedno, protože – Sasuke se na něj usmál.
><><><><
Jsem hrozně moc ráda, že jsem našla tenhle obrázek Naruta, protože přesně takhle jsem si ho představovala, když jsem popisovala, jak se na Sasukeho podíval.
Přesně. Takhle.
Jinak - příště nás čeká konečně nějaký zvrat, který bude vést k té nejhlavnější zápletce. Tak uvidíme, jak se vám to bude líbit.
A jelikož jsou prázdniny - jupí! - tak bude snad dostatek času, takže tady další díl můžete očekávat co nejdřív!
Zatím se mějte! :)
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
