Two renegades // NARUTO FF

10.

Dalších několik dní uběhlo až překvapivě rychle.

Naruto nedokázal myslet na nic jiného, než na ten incident v jeho bývalém nemocničním pokoji. Sasukeho blízkost, jeho dotek, pohlazení.

Všechno to se v jeho hlavě opakovalo dokola a dokola a nešlo to zastavit.

Se Sasukem od té doby nemluvil, a nebyl si jistý, jestli je rád, nebo ne. Celá ta situace byla zvláštní a Naruto by se teď nejraději někam zahrabal.

Nevěděl, jak se teď má chovat okolo svého kamaráda. Dali se ještě nazývat přáteli? Byli něco víc? Nebo snad něco míň? Má dělat, jako že se nic nestalo? Nebo má naopak jít a konfrontovat Sasukeho? Ne... Tu poslední možnost blonďák ihned zamítl, protože by se hanbou propadl. Jen při pomyšlení jeho tváře nabíraly rudého nádechu.

Téma ‚Kyuubi' se taky od doby, co Narutovi Hokage oznámila, že je v pořádku, nevytahovalo. Naruto o tom slyšet vlastně ani nechtěl. Stále ho to všechno užíralo. A asi taky doživotně bude.

Protože stále nad jeho hlavou létala myšlenka typu; mohl si zabít člověka, kterému na tobě záleží, nebo mohl si ohrozit všechny ve vesnici. V hlavě se mu neustále protínaly starší vzpomínky na jeho dětství. Na to, jak na něj všichni ve vesnici hleděli. Pár lidí na něj pořád kouká skrze prsty. Dřív na ně byl naštvaný, protože on přece nemohl za to, že do něj byl zapečetěný démon.

Teď už ale věděl, že všichni mají setsakra velký důvod se ho bát.

A mohl si za to všechno vlastně sám. Kdyby se lépe ovládal, dokázal se té zatracené lišce postavit, všechno by mohlo být jinak.

Teď Sasuke ví, co za zrůdu vlastně je. A i přes to, co mu tehdy v nemocničním pokoji černovlásek řekl, Naruto mu nevěřil. Ne úplně.

Stále tady byl ten červíček váhání, který neustále rejdil v Narutově mozku. Nemohl se zbavit pocitu, že prostě jednou přijde to, kdy i Sasuke se na něj bude dívat skrze prsty. A nebo, v tom horším případě – otočí se k němu zády úplně.

A v tu chvíli si blonďák ani neuvědomoval, jak moc blízko pravdě vlastně je.

><><><><

Bohužel pro Naruta, Konoha byla jedna velká drbárna.

Tudíž se žádné tajemství nikdy pod pokličkou neudrželo moc dlouho. A i přes to, že se Hokage s Kakashim a Jirayiou snažili, jak jen mohli, o týden později o incidentu v lese věděli skoro všichni.

A to všechno Narutově psychické, již takhle špatné, stránce nepomohlo. Kdykoliv šel po ulici – když ještě vylézal z bytu a netušil, že se to vše provalilo a lidi na něj pořád ještě koukali, v mezích možností, normálně – cítil všechny ty pohledy zabodnuté v zádech. Přišlo mu, jako kdyby všichni ostatní byli jako slepí k tomu, co vlastně dělají – Naruto znovu padal do stavu, kdy začínal nenávidět všechny ostatní okolo sebe.

Bylo to pro něj hrozně těžké. Na jednu stranu si sám sobě snažil namluvit, že lidi mají důvod se ho bát, pomlouvat ho, ukazovat si na něj. Vlastně jim to i před týdnem potvrdil. Pořád byl ta stejná zrůda, která napadla před mnoha lety jejich vesnici. I když to nebyl úplně on, přece jen se ten den narodil, nic to neměnilo. Ta zrůda byla zapečetěná v něm – a podle všeho ne moc dobře, když se dokázala takovýmhle způsobem dostat na povrch.

Na druhou stranu ale tady byla ta část Naruta, která si neustále kladla otázku proč?

Proč on, proč ne někdo jiný? Proč si prostě každý nemůže hledět svého? Proč ho musí všichni obviňovat za věci, které nespáchal? Nikdy by z vlastní vůle nikomu neublížil.

Nedokázal vysvětlit, proč v sobě toho zatraceného démona vlastně má. A stejně jako každý jiný člověk na planetě – nedokázal si vybrat svůj život. Narodil se tak, jak se narodil.

Slýchával všechny možné pomluvy; Vidíš toho kluka? To je ten démon... Slyšela jsem, že jeho pečeť slábne... Co budeme dělat, když se prolomí?... Prý ten kluk zranil jednoho z legendárních Sanninů... Jestli ani oni ho nedokážou zastavit, kdo nám potom pomůže?

Byl na pomluvy zvyklý. Přec i jen je slýchával už od doby, kam jeho paměť sahala. Ale nejvíc ho bolela jedna jediná věc – zmínka o Jirayiovi. On mu přece nechtěl ublížit.

Snažil se, aby Kyuubi nepřevzal kontrolu, ale byl až moc silný. Celou dobu na svého senseie v duchu křičel, křičel z plných plic. Utečte! Prosím, utečte!

Nebylo to ale nic platné.

Nakonec stejně zranil člověka, který pro něj představoval snad jedinou rodinou, kterou kdy měl. Kromě Iruky.

Možná měli všichni pravdu...

Možná by bylo nejlepší, kdyby odešel a nikdy se nevrátil.