Všem oficiálně přeji krásné a dlouhé prázdniny 2016!
Chci moc poděkovat za každou odezvu, kterou od vás dostávám - ať je to hvězdička, komentář nebo přidání do seznamu čtení. Všechno velmi potěší. ♡
(Kdyby kdokoliv měl nějakou otázku nebo dotaz, stačí jen napsat do zpráv, ráda zodpovím.)
Doufám, že si užijete dnešní díl. Je to trochu víc fluff, všude lítají emoce a tak. :D Slibuji, že v dalších dílech už přijde něco záživnějšího a akčnějšího.
Enjoy!
><><><><><
„Naruto!" Vykřikne Sasuke překvapeně a ihned se zvedne ze židle, aby se mohl podívat přes postel dolů, kde blonďák skončil. Vypadal jako hromádka neštěstí; stále uslzený obličej, rudé, napuchlé tváře a oči. Momentálně si rukou mnul svůj bok, na který těžce dopadl.
„Jsi v pořádku?" Zeptal se černovlásek a jal se přejít okolo postele, aby mohl Narutovi pomoci, ten se ale urychleně zvedl a s ruměncem přes tvář zaplul do postele, kde se zahrabal do přikrývky a pravděpodobně se snažil předstírat, že vlastně neexistuje.
Stále si totiž nebyl vůbec jistý, co od Sasukeho může očekávat. Jeho rychle zvednutá ruka, která mířila přímo k jeho obličeji, ho vylekala, proto spadl z postele. Jeho první myšlenka byla ta, že ho chce černovlásek uhodit. Tudíž nejrychlejší a nejchytřejší, v tu chvíli, východisko bylo právě dostat se co nejdál. Bohužel, nedošlo mu, že postel není až tak dlouhá.
Pokýval rychle hlavou na znamení, že se mu nic nestalo. Až na to, že si pravděpodobně dost narazil zadek. To Sasuke ale určitě nepotřeboval vědět.
Už takhle v jeho očích musel vypadat dost uboze.
Chvíli bylo tíživé ticho.
Naruto nevěděl, co si o tom všem myslet. Byl nervózní, že stále nepřicházely žádné zvídavé otázky ohledně toho, co se vlastně stalo a toho, co Sasuke viděl. Na jednu stranu byl rád – absolutně se netěšil na tu chvíli, až bude černovláskovi všechno muset vysvětlovat. Na tu druhou stranu se ale bál, protože to bylo přece jenom divné. Žádné otázky? Sasuke nebyl ani trochu zvědavý?
...Nebo tady je taky možnost, že už mu to došlo. Nebo mu to někdo řekl. V tom případě zase vyplývaly další naléhavé Narutovy otázky typu – jak to, že na něj Sasuke stále nevyjel; jak to, že všechno probíhá v takovém klidu?
Sasuke, na druhou stranu nevěděl, co přesně by měl udělat. Jeho myšlenky byly vlastně v celku jednostranné – překypovaly obavou. Bál se, jak moc Naruto bude zraněný – i když mu bylo dříve Tsunade vysvětleno, že díky Kyuubimu se blonďákovy rány hojí rychle. Bál se, jak Naruto zareaguje, až mu dojde, nebo mu on sám poví, že jeho tajemství už není tak tajné.
„Takže... Ty se nezeptáš?" Ozvalo se najednou z postele. Naruto byl skoro z naprosté většiny už schovaný pod dekou, proto jeho otázka byla tlumená a skoro neslyšitelná.
Sasuke ji přesto ale zachytil. Lehce svraštil obočí. „Na co přesně?"
Blonďák se zatvářil velice zmateně. „No... Na to, co se stalo. Proč se to stalo. A... tak."
„Všechno jsem už slyšel od Hokage."
„Všechno...? Úplně–všechno?"
Černovlásek pokýval hlavou, až se mu pár pramínků vlasů dostalo do tváře. „Ano. Celý příběh."
Tichý povzdech, který vyšel o pár sekund z Narutových úst, se zdál být tak nějak poraženecký.
Naruto se ještě více zamuchlal do peřiny, takže mu už nebylo vidět vůbec nic.
Sasuke se zamračil, nelíbilo se mu, jak se Naruto choval. Byl jako vyměněný. „Naruto–?"
Ozval se tichý vzlyk.
Černovlásek to bral jako zvláštní popud a zároveň jako poslední kapku. Zvedl se ze židle a sedl si na postel k Narutovi, jeho ruka pomalu spočinula na začátku přikrývky, v místě, kde se ukrývala blonďákova tvář.
„No tak, usuratonkachi, vylez." Povzdechl si Sasuke.
„Naruto, nebreč," řekl po pár sekundách znovu a zatáhl za deku v záměru odhalit Narutovu tvář. Ten se ale nedal tak snadno, jeho ruka se vynořila odnikud, silně popadla roh deky a přitáhla si ji blíž.
„Běž pryč," vzlykl tlumeně Naruto.
„Nikam nepůjdu, dokud se mi nepodíváš do očí." Řekl rázně Sasuke a znovu silně zatáhl za přikrývku.
Tentokrát měl štěstí – Naruto poslechl a propustil deku ze sevření, takže byl právě mírně odkrytý – Sasukemu se tak naskytl pohled na ještě zarudlejší tvář a ještě ubrečenější azurové oči, které se pár sekund potom vpily do těch jeho, onyxových.
„Poslouchej mě dobře," řekl Sasuke a chytl Naruta za dlaň, kterou měl volně položenou na polštáři vedle hlavy, aby lépe získal jeho pozornost.
Naruto mírně kývl na znak, že doopravdy poslouchá. Byl sice trochu mimo z toho doteku, který mezi nimi právě probíhal, ale snažil se to na sobě nedávat moc najevo. Jeho ruměnec ani nebyl tak znatelný, díky zarudlosti od brečení.
„Chci, aby si věděl, že se k tobě nikdy nezachovám tak, jako ostatní," začal Sasuke a silně stiskl blonďákovu dlaň. „Ať už jsem se o tobě dnes dozvěděl cokoliv, nic to nemění na tom, co pro mě znamenáš. Pořád pro mě jsi ten stejný, otravný, hyperaktivní idiot. A hlavně jsi můj přítel. Žádná liška v tobě zapečetěná na tom nic nezmění, rozumíš?"
Narutovy tekly slzy po tvářích. Nikdy nečekal, že se Sasuke takhle zachová. Čekal cokoliv – křik, hádku, zavrhnutí, nenávist, pěsti... Nikdy, nikdy by ho ale nenapadlo, že ho černovlásek podpoří. Kývl hlavou a vzlykl.
„Děkuju... Děkuju—děkuju..." Mumlal pořád dokola a snažil se dát dohromady, ale ať se snažil jakkoliv, nešlo to. V tu chvíli toho na něj bylo moc.
Sasukeho slova pro něj znamenaly něco mimořádného. Taky to byly slova člověka, který pro něj byl mimořádný.
Sasuke si pobaveně odfrkl. „Ty jsi opravdu idiot."
I přes jeho slova se natáhl a vzal Naruta do vřelého objetí. Věděl, že to blonďák potřeboval. Míchalo se v něm tolik emocí a on to potřeboval dostat ven.
Blonďák silně obmotal ruce okolo krku druhého chlapce.
A v tu chvíli se cítil v bezpečí. Cítil, že by v Sasukeho objetí mohl strávit roky. Cítil teplo a vřelost.
Zavřel oči a nechal se vtáhnout do toho opojného pocitu být chtěný, milovaný – i kdyby jen na pár minut.
ČTEŠ
Two renegades // NARUTO FF
ФанфикCo kdyby bylo vše od začátku jinak? Co kdyby Sasuke nebyl jediný, který tehdy odešel z vesnice? Naruto jako vždy následuje svoje srdce - a to už pár měsíců patří černovláskovi. Oba je čeká mnoho překážek a strastí, ale co by je dokázalo zastavit, k...