Two renegades // NARUTO FF

11.

Uběhlo pár dlouhých týdnů, které pro Naruta byly utrpením. Neustále slýchával pomluvy, které ani po takové době neustaly. Někteří lidé, hlavně ti starší, dokonce na Naruta začali na ulici pokřikovat, když šel kolem. Začali ho vyhazovat ze svých krámků, nechtěli s ním mít něco společného.

Ale všichni to dělali až moc chytře – nikdy neprojevili svou nevoli, když s blonďatým chlapcem šel někdo druhý. Každý věděl, že kdyby byl přichycen při něčem takovém, neodešel by bez pořádné úhony.

A Naruto nikdy nebyl ten typ člověka, který by běžel za někým a vybrečel se mu na rameno při první příležitosti. A vlastně, i kdyby chtěl, neměl nikoho.

Jiraiya pro něj přestal existovat. I když šedovlasý muž chtěl znovu s Narutem navázat vztah, který měli, a snažil se předstírat, že se nic nestalo, Naruto to nedokázal. Kdykoliv se na něj podíval, viděl všechno to, co udělal. A to pro něj bylo až moc velké mučení. Iruka byl sice jeho blízká osoba, ale nikdy by ho Naruto nechtěl zatěžovat svými problémy. Proto ani ten nepřipadal v úvahu.

Takže, na konci dne, Naruto tím vším procházel sám. Nechával na sebe padat všechny ohavná slova, která vycházela z úst vesničanů, nechával se strkat po ulicích od ostatních.

Sasuke věděl, že je něco špatně. Nedokázal ale přijít na to, co. Všiml si těch změn nálad, podrážděnosti, které se v poslední době u Naruta objevily. I když se to blonďák snažil zakrývat – a šlo mu to překvapivě dobře – před černovláskem to neukryl.

Několikrát se snažil Naruta konfrontovat, zeptal se přímo, co se stalo, jakto, že je takový. Nikdy se mu ale nedostalo pravdivé odpovědi – Naruto buďto dělal, že ho neslyšel, nebo se jednoduše zasmál tím svým rozzářeným úsměvem, který byl snad ještě jasnější než sluneční paprsky, a zeptal se Sasukeho otázkou typu o čem to mluvíš, nebo co ti zase vlezlo do hlavy.

Ale nic v tu dobu nebylo jednoduché.

Na Sasukeho začalo všechno padat jako domeček z karet. Po dalším střetnutí s Orochimarem mu všechno začalo vrtat v hlavě, jeho slova se mu dostávala do hlavy. Přemýšlel o tom, co ten slizký chlap říkal. Každý dílek začínal zapadat do toho druhého a formoval se z něj vábivý obraz budoucnosti. Díky síle, kterou by mu Orochimaru poskytl, by konečně mohl dostihnout toho hajzla, který byl kdysi jeho bratr, a konečně by pomstil svůj klan. Svoje milované.

Ale to by znamenalo opustit Konohu. I když by si to nikdy nepřiznal – i přes to všechno se mu pár lidí dostalo pod kůži. Hlavně tedy jeden blonďatý malý idiot.

Pro Sasukeho bylo každým dnem těžší a těžší dostat svého týmového partnera z hlavy. Nepřidávalo tomu ani to, že černovlásek sledoval tu blonďákovu změnu. Tušil, že to bude mít něco společného s tou proklatou liškou, ale nikdy se nedostal k žádnému důkazu. A Naruto mu to samozřejmě neulehčoval.

><><><><><

Přišlo to jako blesk z čistého nebe.

Narazili na sebe na tom samém místě, kde na sebe jako malí házeli nenávistné pohledy, a to se ani vlastně pomalu neznali.

Ano, všechno se to událo u toho malého můstku. A ani jeden z nich to nečekal.

Naruto šel zrovna z Ichiraku, který byl snad jako jediný obchod, kde ho v poslední době nechávali všichni nepokoji. Vždy tam tak rád chodil, a byl rád, že alespoň to se nemuselo změnit.

Bylo už pozdě večer, sluníčko bylo již dávno za horizontem a na nebi svítily nádherné hvězdy, miliony hvězd.

Sasuke ten večer nemohl spát, a tak se šel projít. Nakonec, ostatně jako většinu večerů, kdy jen tak chodil po městě, skončil u potoku řeky, na tom malém můstku z dětství, kde tak rád pobýval.

Přešel pomalu k vodě, sedl si, sundal si boty a strčil nohy do vody. Rukama se zapřel za zády a poklidně sledoval tu nádhernou oblohu.

Už se rozhodl. Až se ulice trochu uklidní, nebude venku tolik lidí a nebude svítit tolik světel, tak odejde. Odejde ze své rodné vesnice, pro to, aby se stal silnějším. Bude hledat sílu, kterou najde jedině u Orochimara.

Jeho myšlenky najednou přerušily kroky, které se ozvaly za jeho zády. Za pár sekund se vedle něj posadilo tělo, které velmi dobře znal.

„Co tu děláš tak pozdě?" Zeptal se Naruto, sundávajíc si boty. Jeho nohy ihned skončily ve vodě a on úlevně vydechl.

„Můžu se tě zeptat na to samé," řekl klidně Sasuke a nespouštěl oči z nebe. Nemohl se na blonďáka teď podívat, protože věděl, že by pak začal o všem pochybovat.

Blonďák se potichu zasmál a pootočil hlavu na černovláska. „Ale já se zeptal první."

I přes to se mu ale odpovědi nedostalo. Na pár minut se rozprostřelo ticho, bylo slyšet jen jejich pomalé dýchání, a občasné zašplouchání vody, když jeden z nich pohnul nohou.

Za chvíli se černovlásek začal zvedat. Nedokázal takhle už sedět a nic nedělat. Přivádělo ho to k šílenství. Než se ale stačil pořádně postavit, překvapila ho Narutova ruka, která ho chytla za lem trika.

„Nechci, aby si šel. Zůstaň tady ještě chvíli." Ozvalo se potichu. Naruto zvednul své azurové oči, které se zabodly do těch Sasukeho obsidiánových, plných překvapení.

„...Prosím?" Dodal po pár sekundách, kdy se nic nedělo.

Sasuke si povzdechl, v duchu zaklel, ale nakonec se přiměl znovu si sednout.

No, jo. Fakt je to tady - nová kapitola. Nešálí vás zrak nebo něco podobného. :D

Doufám, že se vám malé překvápko líbilo. Dnes mě přepadla chuť psát, tak jsem si sedla a psala. 

Pro ty, co se ptají - tuhle povídku rozhodně plánuju dokončit, takže se nemáte čeho bát. Děkuji všem za hvězdičky, komentáře a přečtení. Dělají mi velkou radost!