Two renegades // NARUTO FF

12.

„Proč si chtěl, abych zůstal, když teď akorát mlčíš, hm?" Zeptal se Sasuke podrážděně po pár minutách ticha.

Začínal být pořádně vytočený. Už mohl být dávno sbalený a na cestě daleko od Konohy, ale místo toho tady sedí s tímhle blonďákem, kouká na hvězdy a v duchu si neustále opakuje to, že potřebuje odejít a nesmí tady zůstat.

Naruto se na něj vcelku polekaně podíval. „Já—já, ...nevím." Nakonec z něj vypadlo.

Sasuke natočil hlavu a podíval se do jeho průzračně modrých očí. „Co je s tebou?"

„Proč se ke mně chováš normálně?" Vyhrkl ze sebe najednou blonďák, dívajíc se na svoje spojené ruce v klíně. „Myslím tím—po tom všem, co se stalo—co jsem udělal, chováš se pořád stejně. Proč?"

Sasukeho obočí se svraštilo. „A jak bych se podle tebe měl chovat?" Zeptal se klidně, ale v jeho nitru to všechno zuřilo. Věděl, o co mu jde, nebyl idiot. Samozřejmě že Naruto myslel ten incident, který se stal před pár týdny.

„Já nevím... Stejně, jako všichni ostatní?" Neznělo to moc jako otázka, protože celý Narutův hlas byl podbarvený nejistotou.

Sasuke si povzdechl. „Ty si nepamatuješ to, co jsem ti řekl v nemocnici? Myslel jsem to vážně tehdy a myslím to vážně i teď."

Uviděl, jak se Narutovy tváře nad zmínkou nemocnice lehce zčervenaly a musel se přemáhat, aby se neušklíbl. Očividně Naruta pořád trápí to, co se stalo. Jejich objetí, jejich spojené ruce. Sasuke byl rád, že se to všechno stalo, protože mu to pomohlo otevřít oči.

Nakonec to ale nedokázal, a potichu se zasmál. Naruto se zčervenal ještě víc a lehce nafoukl tváře. „Nesměj se mi!"

Je jako malé dítě, pomyslel si Sasuke v duchu. „Kdyby ses viděl. Jsi červený jako rajče."

Blonďák rychle odvrátil hlavu, když uslyšel Sasukeho slova. „Nejsem." Zamumlal potichu.

Sasuke se něžně usmál, protože věděl, že ho Naruto nevidí. Tenhle idiot mu bude tolik chybět... Ale není tady jiná možnost. Aby trochu odlehčil atmosféru, natáhl ruku a něžně dloubl do Narutova boku.

Ten s sebou škubl a vydal, samozřejmě naprosto mužný, výkřik. Otočil rychle hlavu a vytřeštil na Sasukeho oči. „Nedělej to!"

Černovlásek se ušklíbl a natáhl se, aby měl k Narutovi pořádný dosah a... Začal ho lechtat. Naprosto nemilosrdně.

Po pár sekundách už blonďák nemohl popadnout dech. Ležel na svých zádech, ani nevěděl, jak se na ně dostal. A Sasuke se ohýbal nad ním, ruce stále na jeho bocích, jeho koleno bylo umístěno mezi těma Narutovýma.

„Pře—přestaň!" Snažil ze sebe vydat Naruto, celý rudý a zpocený. Už doopravdy nemohl dýchat, ale jeho ústa byla pořád rozšířená v tom největším úsměvu, který u něj Sasuke za dlouhou dobu viděl. Sasuke ale nevypadal, že by chtěl přestat, proto Naruto sebral svoje poslední špetky síly, chytnul černovláska za ruce a trhl jimi. Tím na sebe Sasukeho svalil, ale jeho lechtání, panebože konečně, přestalo.

„Ha!" Vykřikl vítězně Naruto, ale rychle utichl, když si uvědomil, do jaké situace se dostal.

Ležel na zádech, roztažené ruce a nohy, a Sasuke na něm přímo ležel. Jejich hrudě se celou plochou dotýkaly a jejich nosy byly centimetry od sebe. Naruto cítil Sasukeho dech na svých rtech a to ho úplně přimrazilo.

Byli si tak blízko...

A to přesně si uvědomoval i Sasuke, který v sobě právě vedl velkou bitvu. Jedna jeho půlka jasně říkala, aby se nahnul, překonal těch pár centimetrů, které dělily jeho rty od těch blonďákových, a konečně je ochutnal. Ta druhá půlka na něj ale křičela, že za pár hodin odejde a už se možná nikdy neuvidí. Nemá přece cenu, aby sám sebe trápil.

Nakonec ale přece jen poslechl tu, kterou měl poslechnout už dávno předtím.

Podíval se do těch nádherných, průzračně modrých očí, a jednoduše už nedokázal odolat. Vymanil jednu ruku z blonďákova slabého sevření a přejel ji pomalu po jeho tváři, kde taky zůstala. Naruto byl jako zhypnotizovaný, přilnul k Sasukeho dotyku dlaně a slabě přivřel oči.

O tomhle snil tak dlouho... A najednou byl tady, a ono se to opravdu dělo. Nebyl to sen, byla to skutečnost. Tohle všechno byla realita.

Najednou na svých rtech cítil dotyk. Zavřel své oči úplně a poddal se tomu nádhernému pocitu.

><><><><

Ani jeden z nich nevěděl, jak dlouho tam takhle leželi a užívali si přítomnosti toho druhého. Několikrát se přetočili, několikrát dokonce málem spadli do řeky.

Smáli se, líbali se, dotýkali se toho druhého. Všechno bylo dokonalé. Jejich city k tomu druhému pomalu vyplouvaly na povrch. A bylo to doopravdy osvobozující, pro oba.

Nakonec ale vždycky všechno krásné musí skončit.

Tak konečně taky nějaká romantická chvilka! Už jsme v té zlomové části příběhu, takže se můžete těšit. :) 

Doufám, že se vám dnešní díl líbil. Užijte si zbytek dne!