The Story Of Love (CZ)

5

Z pohledu Leona
Druhý sen jsme měli v plánu jít do Studia.  Pozorně jsem Viu sledoval, ani na vteřinku jsem ji nespustil z oči a hledal jsem jakýkoliv náznak toho, že se znovu sesype. Nic. Obdivoval jsem ji, byla tak silná, neuzavřela se do sebe ale čelila tomu tak, jak bych to já asi nedokázal. Podlehla tomu jen na chvíli,  předevčírem večer, když to ještě bylo čerstvé. Hned když jsme sem přišli z toho parku, schoulila se mi do náručí a brečela, pořád brečela a me to rvalo srdce, když jsem věděl, ze ji nemůžu nijak pomoct, jen ji držet v náručí a konejšit. Asi po hodině se trochu zklidnita, odnesl jsem ji nahoru do mého pokoje a tam okamžitě vyčerpáním usnula. Ještě dlouho do noci jsem u ni bděl a hladil ji po zádech, než se mi konečně podařilo usnout.
Vzpomínka na tu noc se mi prohnala hlavou velice rychle, ale přes ho tak,  jako bych ta muka znovu prožíval. Bylo mi hrozně, cítil jsem se bezmocný a zároveň jsem byl neuvěřitelně naštvaný na Germana, ze něco takového me lásce udělal. Ale nejvíc jsem byl zklamaný... Tolikrát jsem Vilu slíbil, ze ji nikdo neublíží, ze ji ochráním před nebezpečím a pak... A pak se stane tohle. Zklamal jsem ji, nedokázal jsem ji ochránit i když jsem ji to slíbil a to me neskutečně uziralo. Ona na to zatím nic neřekla, ale vsadil bych se, že si to moc dobře uvědomuje.
Z černých myšlenek me vytrhl její hlas. Přišla dolů, oblečená v jednoduchých světle fialových šatech a vypadala nádherně.  Znovu mi hlavou prolétla myšlenka, ze si ji nezaslouzim, ale rychle jsem ji zaplasil... Jako snad už po milionté. Usmál jsem se na ni a s dobrým pocitem jsem registroval to, ze mi úsměv oplatila. Jemně jsem ji k sobě privinul a políbil ji do vlasů.

Ve Studiu se na Vilu vrhly Cami s Fran a odtahly mi ji, tak jsem šel mezitim hledat Angie abych ji poděkoval za to, že mi přinesla Viiny věci. Našel jsem ji ve sborovně. Když jsem vešel, polekaně se otočila, ale kdyz me viděla tak se hned zase uklidnila.
L: "Dobrý den, chtěl jsem vám poděkovat za ty věci co jste mi předevčírem v noci přinesla."
A: "Nemáš zač Leone, vim ze ji ted hodně pomáháš, víc než kdokoliv jiný. Jak se má? Už je na tom líp?" Zeptala se me se starosti v očích.
L: "Mnohem lip, bojuje a je hrozně silná, já bych to nedokázal, hrozně ji kvůli tomu obdivuji..." řekl jsem a uhnul pohledem.
A: "To jsem rada, ale ty vypadáš, ze te něco trápí... Stalo se ještě něco?"
L: "Ne, já jen..." zasekl jsem se uprostřed věty, porad jsem se ji nemohl podívat do očí.
A: "Ano?" Popostrcila me jemně, když jsem byl už delší dobu zticha.
L: "Já... Mam kvůli tomu výčitky... Zklamal jsem ji, slíbil jsem ji ze ji ochráním, že se jí nic nestane a pak tohle... Neměl jsem dopustit aby se něco stalo, navíc ji ani nemůžu nijak pomoct... Já-" v tu chvíli ně přerušil jemný stisk na mém rameni.

Z pohledu Vilu

Šla jsem najít Angie, zrovna jsem chtěla vejít do sborovny když jsem odtamtud uslyšela hovor, dva hlasy, oba mě až moc známé. Angie a Leon. Vim, ze bych neměla, ale přesto jsem poslouchala.
L: "Já... Mam kvůli tomu výčitky... Zklamal jsem ji, slíbil jsem ji ze ji ochráním, že se jí nic nestane a pak tohle... Neměl jsem dopustit aby se něco stalo, navíc ji ani nemůžu nijak pomoct... Já-" Pane bože,  to snad ne... Jak si může něco takového myslet? Už jsem to nemohla dál poslouchat. Přistoupila jsem k němu, stal ke mě zády. Stiskla jsem mu rameno a jemně ho otočila k sobě. Když jsem se na nej podívala, mel v očích tolik bolesti, ze jsem to skoro nemohla vydržet.
V: "Leone..." nevěděla jsem co mam říct, navíc u nás stala Angie...
A: "No, myslim že si máte co říct, radši vas nechám o samotě." Řekla jako by to pochopila. O par vteřin později už jsme byli s Leonem sami.
V: "Leone, jak si můžeš něco takového myslet? Jsi jediný člověk kterého jsem u sebe hned po tom snesla, dáváš mi tolik podpory a lásky, že ti to v životě nemůžu oplatit i kdybych se snažila já nevim jak moc, hrozně moc mi pomáhá s, nebýt tebe,  tak bych ted někde ležela a brečela... To ty mi DDS a vás sílu vstát, usmívat se a nemyslet na to... Prosím, moc te prosím, nevycitej si nic... Hrozně moc te potřebuju, a ty de elas to nejlepší co můžeš.... A ve výsledku je to napstosto dokonalé... Věř mi, jsi pro me ten nejdůležitější na celém světě, přesně takový, jaký jsi..." To už se mi po tváří kutálela slza a Leonovy oči byly taky vlhké. Porad se na me upřeně díval, ale ted už s láskou, tolik lásky bylo v jeho očích, a všechna byla pro mě...  V tu chvíli jsem nemohla uvěřit svému štěstí. Objala jsem ho, opravdu silně jsem si ho k sobě přitiskla a on mi objetí opětoval. Jemně me držel v náručí a hlafil me dlouhými tahy po zádech.
L: "Miluju tě,  miluju, miluju, miluju, hrozně moc tě miluju... Díky" septal mi do vlasů a já jsem se usmála.
Věděla jsem, ze ted je v mezi námi zase všechno v nejlepším pořádku.

Tady máte  další díl, ty dobře konce mě  už pomalu začínají štvát..  :D
Každopádně, zítra další díl nebude, budu mimo wifi a v neděli nevím, ale az se zase objevím, tak vám to vynahradím ^^