The Story Of Love (CZ)

7

Z pohledu Vio
S obavami jsem čekala, jak bude Leon reagovat na ten dopis. Já jsem věděla že to Fede myslí jen jako kámoš ale taky jsem moc dobře věděla jak žárlivý Leon umí být. Pohledem jsem klouzala mezi papírem v jeho o ruce a jeho obličejem, viděla jsem jak zatíná čelisti a jak je celý strnulý. Když dočetl, podíval se na mě. Byl naštvaný, ale snažil se uklidnit, viděla jsem to v jeho očích, nejen žárlivost a vztek, ale i obava. Bál se jak budu reagovat, věděla jsem ze není naštvaný na mě.
V: "Leone... Leobe, lásko, klid, prosím buď v klidu, Fede je kámoš... Někdo jako Fran, akorát že kluk" pokusila jsem se o vtip, ale moc jsem si nepomohla.
L: "Jsem v pohodě... Jo, jsem ok, jen mě teď chvíli o samotě, nebo řeknu něco, čeho budu litovat" řekl, jeho tón byl trochu naštvaný a trochu zklamaný..
V: "Vážně?" ujistila jsem se.
L: "Jo..." vydechl.
V: "Dobře... Budu ve Studiu kdybys mě hledal. " řekla jsem rozpačitě a radši jsem už šla.

Z pohledu Fedeho
Ten dopis mi pořád vrtal hlavou. Ve skutečnosti jsem to myslel úplně jinak, ale nedokázal jsem ji to tam napsat, nedokázal jsem ji říct pravdu, az moc jsem se bál odmítnutí. Navíc je velká šance ze si ho přečte i Leon, když Vio bydlí u něj. A to jsem fakt nepotřeboval.
Vešel jsem do Studia a hned jsem ji začal vyhlížet. A po chvilince jsem ji konečně uviděl, nádhernou jako vždycky. Měla na sobě obyčejné fialové šaty, ale na ni vypadaly dokonale, ostatně jako cokoliv. Zpovzdálí jsem ji pozoroval, nemohl jsem se vynadívat, čerpal jsem tu její krásu když mi najednou někdo zaťukal na rameno. Otočil jsem se, ještě trochu mimo a uviděl jsem Brodueye.
B: "Jsi tak nenápadnej..." prohlásil ironicky.
F: "Já vim, já vím, ale co mám dělat? Nemůžu ji to říct, chodí s Leónem a já jí nechci přidělávat potíže..." řekl jsem smutně.
B: "No, já bych ji to buď řekl, nebo začal hledat jinde. Takhle to nejde, utrápíš se."
F: "Jo, něco vymyslím, potřebuju jen trochu času..."
B: "Fajn, ale už se netrap.."
F: "Díky, jsi skvělej kámoš" poděkoval jsem mu a odešel do hudební učebny. Začal jsem zpívat Te Creo, vcítil jsem se do hudby a na chvíli pro mě přestal existovat okolní svět. Byl jsem tam jen já a má hudba... A Violetta, pořád jsem na ni myslel. Najednou se objevila vedle mě, položila mi ruku na rameno a zpívala se mnou. Usmíval jsem se na ní, ona mi to oplácela a byl to nádherný úsměv který vykouzlila.
Pomalu doznívaly poslední tóny a já náhle zatoužil ji obejmout. Nemohl jsem odolat, přitáhl jsem si ji k sobě do náruče a přitiskl k sobě.

Z pohledu Leona
Byl jsem ve Studiu, hledal jsem Vilu abych ji mohl ještě před hodinami pozdravit a dat ji tulipán, který jsem ji po cestě koupil na usmířenou pi tom mém ranním výstupu s Fedeho dopisem. Zrovna jsem chtěl nakouknout do hudební učebny, jestli
tam náhodou není. Byla zavřena, to se mi zdálo divné, všichni ji obvykle nechávali otevřenou... Slyšel jsem odtamtud povědomé hlasy. Až po chvíli jsem si uvědomil kdo to je - Violetta zpívala s nějakým klukem Te Creo! Podle hlasu jsem předpokládal že to je Federico, ale nebyl jsem si jistý a vlastně mě to ani nezajímalo. Pootevřel jsem o kousíček dveře, abych viděl dovnitř, ale nebyl nápadný. Vio stála u Federica, který hrál na klávesy a společně zpívali.
Když hudba pomalu utichla, Fede najednou Vilu objal, dalo mi hodně práce zůstat na místě a okamžitě ho od ni neodtrhnout, ale musel jsem vědět jak bude reagovat bez toho, aby o mě věděla. Ale jak jsem se tak na ne koukal, vsi silou jsem se držel na místě, protože tohle mělo ke kamarádskemu objetí hodně daleko, aspoň z jeho strany. Tiskl ji k sobě, jednu ruku kolem jejího pasu, druhá ji hladila po vlasech a bradu měl opřenou o temeno její hlavy.
Projela mnou vlna žárlivosti.
Zase.
Já se skoro rozesmál nad tim, když mi tohle blesklo hlavou, přemýšlel jsem kolik takových vln už mnou od te doby co s ni chodím projelo. (:D)
Moje pozornost se ale rychle vrátila k Vilu a Fedemu. Vio se opatrně odtáhla, Asi jí taky došlo že tohle už je moc. Federico ji ale chytil za ruce a podíval se ji upřeným pohledem do očí.
F: " Violetto, musím ti něco říct. Už to v sobě duším dost dlouho a už dál nemůžu..."

Tak tu máme po dlouhé době další kapitolu, omlouvám se že jsem nepřidávala ale byla jsem nemocná a vůbec jsem neměla náladu...
No, teď je ale další díl tady a zase se to úplně zvrtlo.... ^^ Upřímně, docela mě baví psát takovýhle "překvápka" :D
No ale dost o ději, na to si budete muset počkat do další kapitoly ;)
Mockrát vám děkuji za všechny komentáře a ★ které mi tu necháváte, je to velká podpora :).
Byla bych ráda kdybyste mi do komentu nebo zprávy napsali co si o téhle knížce myslíte, jak už o ději, tak o stylu psaní atd ^^
No nic, teď už konec zbytečnýho okecávání a mějte se hezky :*