The Story Of Love (CZ)

6

Z pohledu Leona
O pár dní později jsme se s Vio vraceli ze Studia. Už na tom byla o moc lépe, ale scházela jí předchozí jiskra v očích, veselost a prostě i když se na první pohled zdála v pohodě, já to viděl, to, že jí něco schází, a věděl jsem, že bude sakra těžké jí tu jiskru vrátit. Ale věděl jsem, že udělám cokoliv pro to, abych ji znovu uviděl naprosto šťastnou, bez žádného ale, prostě naprosto spokojenou, tak, jak ji miluju nejvíc.
Částečně to bylo tim, ze její mamka se porad neozvala, už to bylo par dni a porad nic...
Pro jistotu jsem jí neřekl, kolikrát se po ní Germán sháněl, kolikrát mi volal, chodil za mnou... Naštěstí si toho nikdy nevšimla, vím, že by jí to vyvedlo z míry, všechno to snažení by bylo na nic... A to jsem nemohl dopustit. V žádném případě.
Doma jsme šli do mého pokoje a chtěli jsme zapracovat na naší nové skladbě. Vtom se Vilu zatvářila jako by nad něčím usilovně přemýšlela. Zkoumavě jsem se na ni podíval, ten pohled ni s úsměvem opětovala.
V: "Co vlastně tví rodiče? Kde jsou teď? Nevadí jim, že jsem tady?" vypadlo z ní. Teda, to jsem fakt nečekal. Zasmál jsem se.
L: "Samozřejmě že ne, mají tě moc rádi. Z to v na jsou v Mexiku" při vzpomínce na mé rodné město jsem se usmál.
V: "Páni... Nestýská se ti?"
L: "Jo, trochu jo, ale tady jsem taky doma, a jsem tu šťastný... Mám tu tebe, kdybych se sem nepřestěhoval, nepotkal bych tě a to by mě hrozně mrzelo, takových jako jsi ty, je hrozně hrozně málo, jsem moc rad, ze jsem mel možnost te poznat..." Při odpovědi na její otázku jsem se ji celou dobu díval do oči, vpíjel jsem ty moje do jejích, protože jsem ji slovy nedokázal vyjádřit jak moc jsem šťastný ze jí mám a doufal jsem, že to pochopí aspoň z toho pohledu, který jsem ji věnoval. Dojatě se na mě usmívala, byl to tak překrásný úsměv, dokázal bych na nej koukat cele hodiny...
V: "Taky jsem moc šťastná, že tě mám... Nevím co říct, hrozně moc tě miluju..." padla mi do náruče, objala mě a přitiskla své horké rty na ty mé, líbal jsem ji jemně, něžně jako by to byla křehká porcelánová panenka a já se bal, abych ji neublížil. Vlastně to tak bylo, byla to moje křehká holčička a já se o ni staral, hlídal jsem ji a opatroval ji.
Po chvíli nás vyrušil domovní zvonek, tak protivný zvuk, nejradši bych ho ignoroval a líbal ji, pořád a pořád... Ale nemohl jsem, zvonek zazvonil znovu a moje kráska se ode mě odtrhla, s divokým pohledem v očích a já se nemohl ovládnout, vtiskl jsem ji jemný polibek na čelo, nez jsem se zvedl a šel se podívat, kdo nás to otravuje. Jedním pohybem jsem jí naznačil ať zůstane tady a už jsem otevíral dveře. Nikdo tam ale nebyl, už jsem je chtěl s povzdychem zase zavřít, když mou pozornost upoutala bílá růže na zemi, lezela na obálce. Oboje jsem to zvedl a obálku si prohlédl. Bylo na ni ozdobným písmem napsáno 'Violetta' a srdíčko. Projela mnou vlna žárlivosti, co vlna, hotové tsunami a ve mně vzplál vztek. Tise jsem zavrčel a par skoky vyběhl schody nahoru, vrazil jsem do mého pokoje a se zlým pohledem jsem se na ni podíval. Její oči byly nejprve překvapené, když jsem to hodil na postel, její pohled se změnil na vyděšený. Odešel jsem na druhou stranu pokoje, opřel se o zeď a zatnul ruce v pěsti. Ani na vteřinku jsem ji ale nespustil z oči, její oči byly pořád vyděšené a i trochu nechápavé. Až odsud jsem viděl jak je strnulá, každý její sval byl napjatý a ona na me hleděla se strachem v očích.
L: "Můžeš mi to nějak vysvětlit?" Zavrčel jsem, porad jsem ji propaloval pohledem, jako by se na po a ještě víc, i kdy z bych před chvilkou řekl, že už to ani nejde.
V: "Nevim, Leone, nemám tušení, co to je, od koho to je a proč mi to posila, ještě k tomu k tobě domů..." tichoucce zašeptala, opatrně vzala obálku a ještě než ji otevřela, podívala se na mě. Bála se mě, poznal jsem to hned a zabolelo mě to, přesto jsem radši zůstal kde jsem byl, protože jsme oba věděli, co se mnou žárlivost dělá.
Její oči sklouzly zpátky k dopisu, opatrně ho otevřela jako by to byla bomba nebo něco podobného, a začala číst. Přál jsem si vědět, co tam je, co se ji honí myslí když to čte, pral jsem si vědět od koho to je abych ho mohl jít poučit o tom, ze s Violettou si nemá co dělat naděje, že je moje a ze ji nemá co posílat žádné dopisy, minimálně takovéhle. Ale neudělal jsem nic, jen proto, že by se na mě zlobila, a to já jsem nechtěl, i přesto jak jsem ted byl naštvaný, věděl jsem ze to není na ní, ale spíš na toho, kdo ji to poslal. A nechtěl jsem ztratit tu naději, říkal jsem si, že tohle se určité vysvětlí a nechtěl jsem si to ještě víc komplikovat.
Ale to nic neměnilo na tom, jak moc jsem teď byl naštvaný.
Když dočetla, podívala se na mě. Nedokázal jsem v jejich očích přečíst, jak se přesně cítila, bylo tam něco jako odevzdání, když mi dopis podávala.
V: "Je to kámoš, mam ho moc ráda, prosím, věř mi, většinou se takhle bavíme..."
Beze slova jsem si dopis vzal a začal číst.

Ahoj Vio,
Slyšel jsem o tom, co se mi stalo, je mi to hrozně moc líto, nejradši bych za tebou přišel a objal te, ale nevím, mam takový zvláštní pocit, ze se mi vyhýbáš... Stalo se něco? Udělal jsem něco špatně? Nemáš kvůli mě žádné problémy s Leonem, že ne? Protože to bych fakt nerad, mám tě moc rád , zlato, a chybí s mi, zatraceně moc mi chybíš... Doufám že budeš v pohodě, ozvi se :)
S laskou
Fede