The Story Of Love (CZ)

10

Z pohledu Leona
Dovedl jsem svou princeznu na jednu louku, kde jsme jí spolu s ostatními plánovali oslavu narozenin. Když jsme přišli, všichni byli schovaní i s věcmi, dárky a jídlem, takže Vilu nic netušila. Chytil jsem ji za ruce a přitáhl k sobě do obětí. Hladil jsem ji po vlasech a šeptal do ucha:
L: "Všechno nejlepší, lásko..."
Úplně jsem cítil její úsměv na mém rameni. Děkovala mi... Chtěl jsem jí říct, že nemusí, že ji miluju a za to mi nemá děkovat, ale vychutnávat si to, ale nechtěl jsem kazit tuhle krásnou chvíli. Po nějaké době jsem ji pomalu pustil ze svého sevření a rozprostřel jsem po zemi deku. Posadila se na ní, ale zarazilo ji že jsem zůstal stát. Nechápavě po mě koukla. Tenhle její pohled je tak roztomilý, měl jsem chuť sednout si k ní, obejmout ji a už nikdy ji nepustit, ale hned jsem si uvědomil, proč tu vlastně jsme. Proto jsem ji pustil a usmál se na ní.
L: "Klid lásko, chvilku tu počkej, něco pro tebe mám."

Z pohledu Vio
Byla jsem zvědavá, co si pro mě Leon připravil. Taky jsem byla šťastná, že ho mám a že jsme právě teď tady spolu. Hluboko v srdci se mi ale stále stýskalo po tátovi. Samozřejmě, byla jsem zklamaná. Moc zklamaná, že mi lhal a že mi tajil, že maminka žije, ale na narozeniny jsme byli vždycky spolu, oslavovali a bavili se. Teď je to pryč. A ta prázdnota v srdci, přesto že se ji Leon pokoušel jakkoliv zaplnit, a trochu se mu to i dařilo, pořád tam byla, byla tam a bolela, věřte že ano. A takováhle bolest, ta he úplně nejhorší ze všech.
Pomalu jsem si uvědomovala, že jsem se zase oddala černým myšlenkám. Jsem tu přece s Leonem, budeme oslavovat moje narozky a nikdo nám to nepokazí. Zjistila jsem, že jsem si podvědomě celou dobu hrála s rohem deky a koukala se do trávy po jejím okraji. Okamžitě jsem přestala. Nenápadně a jenom trošku, ale stejně jsem se usmála a pomalu zvedla zrak. To co jsem uviděla mi vyrazilo dech.
Kolem Leona ted stáli všichni mí přátelé a usmívali se na mě. Ucítila jsem slzy dojetí... Pak ale začali zpívat. Netrvalo ani jednu sloku, než jsem se k nim přidala, zpívali jsme spolu Friends Till The End, užívali si to a prostřednictvím našich hlasů vyjadřovali své emoce a lásku k těm ostatním. Cítila jsem se jim být zase o něco blíž, cítila jsem, že společně dokážeme cokoli, nic nás nemůže zastavit.

Najednou se mi ale zatmělo před očima.

Cítila jsem silnou ruku, která mě popadla za rameno a přitiskla k sobě. Pak se všichni mí přátelé najednou ostře nadechli. Leon vykřikl. Cítila jsem stisk kolem mých ramen. Prsty zatím neznámého člověka se mi bořily do kůže, bolelo to. Pokusila jsem se opatrně pohnout hlavou. Zatím se nic nestalo, tak jsem jí ještě opatrněji zvedla.

Tvář, kterou jsem uviděla, mi vyrazila dech. Moc dobře jsem vnímala jeho pohled, byl naštvaný, hodně, tolik zuřivosti jsem z nej ještě nikdy necítila. Z očí mu šlehaly blesky, až to bolelo. Nejvíc mě ale bolelo srdce.

Byl to člověk, kterému jsem věřila nejvíc na světě... kdysi. Člověk, který mě provázel celou mou cestou, vždy stál za mnou, vždy se mě zastal. Miloval mě... prý. Říkal, že mě miluje. Pokud by to ovšem byla pravda, nic z toho by se nestalo. Nedržel by mě teď takhle, ale zpíval by s ostatními. Ale není to tak. Ten člověk tu teď stojí a způsobuje mi tu největší bolest jakou jsem kdy zažila. Ne fyzickou, ale psychickou. Doslova jsem cítila jak se mi srdce rozpadá na tisíce malých kousíčků, zvlášť, když jsem se tomu člověku podívala do očí a nenašla tam ani špetku viny.

Dívala jsem se do očí vlastnímu tátovi, který mě právě přepadl a nebylo mu to ani trochu líto.

Znovu se mockrát omlouvám za tu dobu, ale měla jsem teď nějaké problémy a nemohla jsem psát... Doufám že vám to dnešním dílem aspoň trochu vynahradím! :)
Mimochodem, co říkáte na nový cover? ^-^