The Story Of Love (CZ)

11

Z pohledu Violetty

V: "Pusť m... " Chtěla jsem na něj křičet, nemohla jsem. Pusu mi zacpal rukou a tou druhou stále pevně svíral mé tělo. Z očí mi proudily slzy, byla jsem zklamaná. Tolik jsem chtěla zpátky svého milujícího a milovaného taťku, doteď jsem v hloubi duše pořád cítila maličkou naději že se to nějak vysvětlí, že jednou budeme zase spolu. Ta ale právě teď zemřela. Poslední zbytky mé lásky zmizely v nenávratnu.

Najednou se všechno dělo hrozně rychle. Leon se rozběhl ke mě, hned následovaný Diegem, Maxim a Brodueyem. Holky je po pár krocích následovaly.

G: "Nepřibližujte se! Pokud nechcete, aby se jí něco stalo, teď odejděte a na všechno zapomeňte!"
Hrudník se mi sevřel snad ještě víc. Až takhle daleko to zašlo? Byl by schopný mi ublížit? Přestala jsem se bránit, už jsem neměla žádnou sílu, tahle slova mě zevnitř rozdrásala na kousky. Mí milovaní se zastavili. Nedivil a jsem se jim, dokázala jsem si představit jaký je na NĚJ pohled, když takhle drží svou dceru a vyhrožuje že jí něco udělá. Taky bych se bála, že to dodrží. Viděla jsem tu nekonečnou bezmoc v jejich očích, Leon zatínal pěsti, věděla jsem že ho stojí hodně se ovládnout. Nechtěla jsem to vzdát, ale už jsem neměla žádnou sílu. Zoufale jsem přemýšlela jak se od toho člověka dostat co nejdál. Věděla jsem že kdyby se všichni spojili, přemohli by ho. Ale na druhou stranu, co když jim nějak ublíží? Snažila jsem se zjistit, jestli nemá něco, čím by nás mohl ohrozit. Nedokázala jsem ho sice prohlédnout celého, ale nic jsem zatím nenašla. Zřejmě to neměl vůbec naplánované, jednal bez rozmyšlení, pravděpodobně ani dopředu nevěděl, že tu budeme.

Po chvíli jsem si byla téměř jistá že se nemá čím bránit. Zhluboka jsem se nadechla a odhodlávala se k velice riskantnímu činu.

Očima jsem vyhledala Leona, využila toho že ruka z mé pusy zmizela a spolu s kývnutím směrem k holkám a pak na otce jsem naznačila mluvení. Chvíli na mě nechápavě koukal, ale pak pochopil.

Věděla jsem, že to udělá. Už není cesty zpět.

Z pohledu Leona

Zatraceně, snad nikdy jsem se necítil tak bezmocně jako teď. Nechápal jsem, jak se někdo může zachovat tak jako on. Přední pro mě ale bylo to, abych svou lásku co nejdřív zase držel v náručí, živou a zdravou. Přemýšlel jsem, divil jsem se že se mi ještě nezačalo kouřit od hlavy jak usilovně jsem se snažil najít způsob jak Viu zachránit, ale pořád jsem na nic nepřicházel, nechtěl jsem riskovat. Věděl jsem že by byl schopný někomu ublížit, byl šílený. Najednou mi Vio začala něco naznačovat. Ukazovala na holky... Na něj... A naznačovala něco pusou - mluvení? Asi jsem to pochopil... Co má sakra v plánu? Co když se jí něco stane? Nechtěl jsem, ale nakonec jsem ji poslechl, připraven kdykoliv zasáhnout. Neznatelně jsem kývl hlavou a co možná nejmíň nápadně jsem přešel na druhou stranu našeho hloučku. Když jsem procházel kolem holek, natočil jsem k nim hlavu a zašeptal:
L: "Vio má plán, zabavte ho."
Vytřeštily na mě oči, pravděpodobně měly pochybnosti stejně jako já, ale věděl jsem, že to udělají.

Už není cesty zpět.

Znovu jsem se podíval na Vio. Něco se mi snažila říct, ale nerozuměl jsem jí. Byla moc daleko a nahlas mluvit samozřejmě nemohla. Viděl jsem že holky už odvedly jeho pozornost, čehož jsem využil a pokud možno nenápadně se přiblížil k Vio blíž. Pořád se mi něco snažila říct, pečlivě artikulovala. Už jsem pomalu začal pochytávat slova - 'Nemá... Nemá nic, žádnou obranu, neměl to pro... Promyšlené, jdi zezadu, .... Zvládnete to.'
Pochopil jsem. Holky Germána pořád zabavovaly, akorát Naty jsem nikde neviděl... V nebezpečí ale nebyla, jinak by se s ním ostatní takhle nevybavovaly. Doufal jsem spíš že šla přivolat pomoc. Díky jeho nepozornosti se kluci, kteří byli celou dobu ve střehu, mohli rychle přesunout ke mě. Rychle jsem zadal instrukce, kluci mu nejdřív chytnou ruce, já odvedu Vio do bezpečí a oni ho zpacifikují než přijede policie. Zhluboka jsem se nadechl a odhodlaně kývl hlavou. Obešel jsem oblouk tak, že jsem byl tak dva metry od Vio, dva zasrané metry mě od ní dělily a já začal znovu propadat zoufalství. Pořád si nás nevšiml, o něčem se dost hlasitě dohadoval s holkami - no dobře, řval na ně jak smyslů zbavený. Na prstech jsem klukům odpočítával - 3.. 2.. 1!
Vyrazili. Diego a Broduey se mu pověsili na ruce, Marco kolem krku. Všichni křičeli.

"Pusť ji, ty kreténe!"
"Nech ji na pokoji!"
"Dej z ní ty pracky pryč!"

Nečekal to a pod takovou váhou Violettu pustil. Okamžitě jsem ji chytil do své náruče, nejradši bych toho kreténa zabil ale s Vio v mém náručí, s tím v jakém stavu byla nepřicházelo v úvahu ji pustit, ani na vteřinu. Okamžitě se ke mě přitiskla, obličej mi zabořila do hrudníku a košile pod ním byla okamžitě promočená od jejích slz, zřejmě i špinavá od rozteklé řasenky, bylo mi to ale úplně ukradený. Jediné co mě zajímalo bylo jak ji aspoň trochu utěšit, moje snaha byla ale marná, sesypala se mi v náručí. Kleknul jsem si na zem a přitáhl ji k sobě na klín, kolébal jsem jí, hladil, mluvil na ní, dokonce jsem jí zpíval, ale nic nepomáhalo.

Slyšel jsem kolem rozruch, konečně jsem zvedl hlavu a uviděl aspoň trochu potěšující obraz - dva policisté právě strkali Germána do auta. Diego s Fran něco vysvětlovali další policistce,  ukazovali na nás, ale pochopili že nás mají nechat. Vio na tom byla opravdu špatně, takhle jsem ji ještě nikdy neviděl, ale nedivil jsem se jí. Její otec je nestvůra. Jen jsem na něj pomyslel, musel jsem zatnout pěsti, jsem si skoro jistý že jsem slabě zavrčel, touha rozmlátit mu ciferník byla čím dal silnější. Zhluboka jsem dýchal a snažil jsem se uklidnit, prioritou bylo pomoct Vio.

Podíval jsem se na ní. Pořád mi jako hromádka neštěstí seděla na klíně, v pěstech svírala mojí košili a obličej tiskla na můj hrudník. Už nebrečela, byla slabá, příliš vysílena na to aby se jenom pohla.

Někdo mi poklepal na rameno. Všiml jsem si že všichni ti policisté už jsou pryč, Diego mi podával klíče od auta. Ostatní stáli opodál a bedlivě nás sledovali.

D: "Bude v pořádku?" zeptal se mě na tu otázku která mi vrtala hlavou už pěkně dlouho.
L: "Udělám pro to cokoliv." odpověděl jsem odhodlaně, převzal klíče, donesl Vio do auta a odvezl ji domů.

Tak, po hoodně dlouhé době je tu opět kapitola!  :)
Dnes taková hodně akční, původně jsem neměla v plánu to dělat tak dramatické, ale tak nějak to... Vyplynulo ;D Tak snad se líbí, mockrát vám děkuji za všechny hvězdičky a téměř 2,5K přečtení!! Děkuju ♡