Angel & Demon

37

Když jsem šla od kartářky,přemýšlela jsem jak bych si mohla vzpomenout.Vážně je to tak hrozné? Ani Raiden mi to nechtěl říct. Ani se nedivim.Co by mohlo být horší,než aby se anděl a démon vzali? Hm??"Ááá" slyšela jsem výkřik.Otočila jsem se za ním a šla.Když jsem došla do zatáčky,v parku,viděla jsem jak dva muži otravují ženu.Pravděpodobně jí ukradli kabelku a jelikož byla celkem hezká,chtěli i něco víc. "Prosím nechte mě, prosím..." plazila se po zemi a obejmula mu nohu "Prosím.." odkopnul ji "Ticho!" zařval a mě se vymlžila další vzpomínka...
"Buď ticho sakra! Uřvaný dítě!" mlátil mě."Hele,jestli jí zabiješ tak nás šéf-"
"Jo jasný" řekl naštvaně a kopnul do mě."Prosím,nechte ji" prosila nějaká žena. "Já vás žádám! Dám vám cokoli budete chtít"
"Jenže od tebe my nic nechceme.Kliď se z cesty!" odkopnul ji "A ty!" podíval se na mě "Dělej!Přeměň se!"
Tím moje vzpomínka končí.Než jsem se vzpamatovala,ti muži ji přiložili nůž na krk."Nechte ji!" vkročila jsem tam."A ty si kdo?"
"Já? Já.. Jsem..to vás nemusí zajímat!" ukázala jsem na ně. "Vraťte jí tu kabelku a vypadněte!" začali se smát "Jako vážně? Dítě? Vypadni" otočili se a já po něm hodila kámen.Když se otočil, znova jsem spustila "Vy neslyšíte?"
"Dobře, řekla sis o to!" šli na mě oba dva.A co jsem udělala? Utekla jsem.Já vím, je to zbabělé ale..nějak nemám sílu se s nima prát.A navíc mě zajímá,kdo je ta žena.To utíkání mi přivodilo další vzpomínky.
"Zastav!"
"Hej! Okamžitě jí chytněte nebo je po nás,slyšíte?!"
Pamatuju si ten pocit strachu.Když jsem se otočila, nebyli tam."Uf.." oddychla jsem si jenomže když jsem se otočila dopředu,stáli tam oba dva.Srazili mě k zemi a kopali mě. Nemohla jsem se přeměnit,nemůžeme ukázat svou podobu člověku. Nechala jsem je ať do mě kopají přičemž se objevila další vzpomínka. Taky do mě kopali,řezali mě a viděla jsem klec.Byla to ta stejná místnost jakou jsem viděla před tím zamlženě.Teď ji vidím jasně.I ty muže.Okolo byly pochodně a kamenný zdi.Jako by jsme byli v nějaké kobce.A byl tam i kamenný stůl.Byla tam krev a já věděla, že je moje.Rozhlédla jsem se a viděla opět tu ženu. Byla za mřížema zmlácená,všude jí tekla krev a i tak se pořád koukala na mě. "Hikari to vydržíš.Jsi přece Nebojácná Hikari ne? Jen vydrž a nepřeměň se,rozumíš?" když to řekla, popálili jí."Drž hubu" řekl ten v kapuce.Hodili mě taky do klece,hned vedle klece,kde byla ona."Ať se stane cokoliv,nesmíš se proměnit,rozumíš? Hikari.."
"Ano......Mami"