Kapitola 4

325 37 0
                                    

Probudila jsem se za pípání přístrojů vedle mé hlavy. Otevřela jsem oči a uviděla sterilně zařízenou místnost. Byla jsem v nemocnici. Chtěla jsem se podívat na hodiny, které byly zavěšeny vedle okna. Moje hlava mi to ale nedovolila. Úplně mi třeštila, jako kdyby se za chvíli měla rozletět na tisíc kousků. Položila jsem si ruku na ránu a zjistila jsem, že na ní mám pár stehů. Nakonec se mi přeci jen podařilo pootočit hlavou tak, abych viděla Ryana spícího v křesle pod oknem. Měl na sobě flanelové kalhoty od pyžama, tmavě modré triko a rozcuchané vlasy, jako kdyby jimi neustále projížděl prsty.

Udělal jsem jemný pohyb, abych dosáhla na sklenici s vodou, která byla položená na nočním stolku. Měl jsem strašnou žízeň, ale nechtěla jsem Ryana budit. Už takhle vypadal, že tady celou noc seděl a hlídal mě. To se mi ale nepovedlo. Jakmile jsem se jen pohnula směrem ke sklenici, Ryan se okamžitě vzbudil a už byl na nohou. Podíval se na mě, obdařil mě unaveným úsměvem a sedl si vedle mě na stoličku.

„Ahoj. Jsi v pořádku? Nepotřebuješ něco?" Chtěla jsem mu odpovědět, ale můj hlas vynechával. Ukázala jsem na sklenici s vodou. Přiložil mi ji k ústům a přidržel mi ji, abych se mohla napít. Konečně jsem neměla v puse tak sucho.

„Děkuju, jsem v pohodě. Už tu byli rodiče?" Zachroptěla jsem, takže jsem si musela odkašlat. Ryan mě vzal za ruku a masíroval mi palcem klouby.

„Jo byli tady asi před hodinou. Řídili celou noc, tak jsem je poslal domů. Slíbil jsem jim, že jim zavolám. Nechali mi tu na ně číslo. Pěkně jsi mě vyděsila. Co se tam stalo?" Řekl jemně a díval se mi přitom do očí.

„Když jsi mě vysadil doma, našla jsem od rodičů vzkaz, že se vrátí dneska odpoledne. A ve tři ráno jsem v pracovně načapala nějakýho zloděje, který asi hledal nějaký dokumenty. Nemohl je ale najít, tak to šel zkusit nahoru. Já jsem zatím přišla do pracovny a tam mě přistihl. Vyhrožoval mi pistolí" viděla jsem, jak zatnul ruku v pěst „a když jsem použila telepatii, abych tě zavolala," ztišila jsem hlas, aby mě nebylo tak dobře slyšet „praštil mě do hlavy a řekl mi, že mi žádná telepatie nepomůže. On o tom věděl, Ryane. Jak je to možný?" Ryanovi se jen na chvíli ve tváři mihl strach, ale hned ho zamaskoval.

„Říkal ti ještě něco?"

„Jen to, že toho ví ještě mnohem víc" pokrčila jsem rameny. „Nic víc už si nepamatuju."

„V tom případě ho najdu a zjistím, co tohle všechno znamená." Tvářil se vážně. V tomhle ho nemůžu nechat. Udělal toho pro mě až moc.

„Pomůžu ti jen, jak se odtud dostanu." Slíbila jsem mu. A myslela jsem to vážně.

„To nejde. Už jednou tě málem zabil. Nedovolím, aby se o to pokusil znovu. Jdu zavolat tvým rodičům." Vstal, vzal do ruky telefon a už chtěl vytočit jejich číslo, ale zarazila jsem ho. „Musíš mě nechat ti pomoct. Prosím, Ryane." Pokusila jsem se posadit, ale tělo mi to nedovolilo.

„Ne, Lily, to vážně nejde. Ještě by ti něco udělal. Najdu ho sám."

„Ale co když se něco stane tobě?!" Už si mě nevšímal a vytočil číslo mých rodičů. Když ukončil hovor, schoval mobil do kapsy a řekl: „Rodiče tu budou do patnácti minut."

Vtom se otevřely dveře a v nich stáli přátelé. Promluvíme si o tom později! Vyslala jsem k němu myšlenku. Jessica nadzvedla tázavě obočí, když viděla, že je v místnosti se mnou Ryan. „Nejdeme nevhod?" zeptala se. Chtěla jsem jí odpovědět, ale Ryan mě předběhl: „Ne, já už jsem stejně na cestě domů. Tak zatím ahoj, Lily." Pohladil mě po ruce a opustil místnost.

Jessica se usadila na stoličce, kde ještě před chvílí seděl Ryan, Katie si sedla do křesla a Aaron zůstal stát u dveří. „Tak jak se ti vede?" Zeptal se opatrně. Všichni byli nervózní. „No, cítila jsem se už líp. Proč nejste ve škole?" Raději jsem změnila téma. „Škola začíná až za půl hodiny. To stihneme." Řekla Katie a nafoukla ze žvýkačky bublinu. „Spíš nám řekni, co tady dělal Ryan?" A jéje. Jak se asi mám z tohohle vykroutit. No, Ryan mě našel pomocí telepatie během přepadení a byl u mě v nemocnici celou noc. Jo to je opravdu logická odpověď. „Jen slyšel, co se mi stalo a přišel mě navštívit." Řekla jsem nenuceným hlasem. „Takže jak to mezi vámi je?" Zeptala se Jessica a mně neuniklo, jak je zvědavá.

„Jsme kamarádi." Pokrčila jsem rameny.

„Kamarádi nebo něco víc?" Ověřoval si to Aaron. Hodila jsem po něm polštář a usmála jsem se. Vyhnul se polštáři, ten trefil pověšený obraz a hrozilo, že spadne. Naštěstí ho Aaron zachytil včas. Všichni jsme se začali smát. „Jen kamarádi." Nic víc nic míň. Pomyslela jsem si. „A teď už jděte do školy. Ještě budete mít kvůli mně průšvih!"

„No tak jo. Vždyť už jdeme." Řekla Jessica, zvedli se a odcházeli. Ve dveřích se srazili s rodiči. Máma si sedla na stoličku a táta se postavil z druhé strany postele a chytil mě za ruku. „Tolik mě to mrzí, zlatíčko." Řekl a odvrátil pohled.

„Kde jste vlastně byli? A víte, co tam hledal za dokumenty? Když jsem tam byla, zamykací zásuvka byla vypáčená." Zkoušela jsem to. Chtěla jsem přijít na to, jak to je.

„To není možné. Říkal, že se bude držet dál, Robine" promluvila najednou máma k tátovi. Ten jen nezřetelně přikývl. Já jsem byla jako na trní. Takže oni ho znali?

„Počkat. Vy ho znáte?" Začala jsem na ně naléhat. On byl můj klíč ke všemu. Musela jsem zjistit, jak se jmenuje.

„To že jsem řekla? Lily, teď není vhodná doba na to ti to vysvětlit. Probereme to jindy." Uzavřela to máma. Ale já to nechtěla probrat jindy. Potřebovala jsem znát pravdu.

„Ne, právě naopak. Teď je ta nejlepší doba mi to vysvětlit. Vy si jen tak někam zmizíte, v noci se někdo vkrade do našeho domu kvůli nějakým blbým papírům, málem mě zabije, ale na vysvětlování není vhodná doba?!" Zvýšila jsem hlas víc, než jsem chtěla, ale bylo mi to jedno. Nikdy v životě mi informace nezatajovali, ale od doby co jsme se přistěhovali, byli najednou až moc uzavření.

„Tak dost, Lily. Tak za prvé: nebyly to žádné blbé papíry, ale důležité dokumenty, za druhé: teď tady nebudeme dělat žádné scény, ale necháme si to na doma." Táta mluvil nezvykle přísným tónem. „Lily, zlatíčko, musíš to pochopit. Navíc teď s tebou chce mluvit policie." Řekla mamka a trochu roztřeseně se nadechla: „Můžu je zavolat dovnitř? Už čekají v čekárně." Jen jsem přikývla a začala si vymýšlet vysvětlení, jak se k nám Ryan dostal.

Policie se s mým svědectvím spokojila, a když odešla, byla už jsem vyčerpaná a chtěla jsem jen spát. Máma s tátou mi slíbili, že zase přijdou a řekli mi, že si nemám dělat starosti. Ale já si dělala starosti. Alespoň mám nějaké vodítko. Pomyslela jsem si. Začala jsem spřádat plán, jak donutit rodiče, aby mi prozradili, co to bylo za chlapa a co u nás hledal tak cenného, ale byla jsem tak unavená, že jsem jen zavřela oči a hned jsem usnula.

MindwalkerKde žijí příběhy. Začni objevovat