Mindwalker

Kapitola 18

Ahojky ZuzkaToucov, stála si o novou kapitolu, tak ji tady máš :). Ať se ti líbí :)

Třeštila mi hlava. To bylo to první, co jsem pocítila, když jsem se ráno probudila. Pardon, chtěla jsem říct dopoledne. Ležela jsem v posteli, s dekou až u brady a nebyla jsem schopná otevřít oči. Zasténala jsem a slyšela, jak se v místnosti někdo zasmál. S námahou jsem otevřela oči a uviděla jsem Ryana, který se opíral o zárubeň dveří mého dočasného pokoje a vysmívá se mi. Ta krysa.

Taky ti přeju dobré ráno. Chci říct dopoledne.

V mé hlavě jako by všechno vybuchlo. Popadla jsem botu, která ležela pohozená u postele, a hodila jsem ji po něm. Lehce před ní uhnul a začal se zase smát. Sebral botu ze země, přešel k mojí posteli a chystal si na ni sednout, ale v poslední chvíli si to raději rozmyslel a sedl si na postel, která patřila Sidney.

Teprve teď jsem si uvědomila, že tady Sidney není. Asi přespala u jedné z kamarádek. Ryan si mě zvědavě prohlížel a na tváři mu pořád hrál ten uličnický úsměv.

„Jak to, že ti není špatně? Mám pocit, že mi vybuchne hlava." Postěžovala jsem si. Ryan ale jenom pokrčil rameny.

„Vzhledem k tomu, že ty nejsi na alkohol zvyklá, to dává docela smysl." Prohlásil sebejistě. Ušklíbla jsem se na něj. Potom mi ale pohled sklouzl na jeho rty a v hlavě se mi začaly vybavovat vzpomínky na včerejší večer. Nebo spíš dnešní ráno. Vzpomněla jsem si na chuť jeho rtů, jeho ruce, které se mě všude dotýkaly. Už jenom z toho pomyšlení mě znovu začaly brnět rty.

Opřela jsem se o lokty a rychle spustila: „Hele, Ryane. To co se stalo včera... víš byla jsem opilá a nějak..." Začala jsem se červenat. Ani jsem nevěděla, co mu mám říct. Že to byl zatím můj nejlepší polibek v životě? Že se mi o něm zdálo?

Ryan mě přerušil zvednutou rukou. Zahlédla jsem, že se taky trochu začervenal, ale hned to zamaskoval.

„Lily, to je v pohodě. Jenom jsme se líbali, jasný? Lidi to dělají v jednom kuse." Podíval se na hodinky, vstal z postele a usmál se na mě.

„Za patnáct minut mi začíná trénink, ale pochybuju, že se zvládneš na něj jít podívat. Takže já mizím a nechám tě tady vyspat." Zamířil se ke dveřím, ale než odešel, naposledy se na mě ohlédl.

Hezky se vyspi, Lily.

V hlavě mi zase všechno explodovalo. Něco jsem k Ryanovi zavrčela, otočila se na bok a přitáhla si peřinu výš. Ryan za sebou zavřel dveře, ale i tak mi neunikl jeho smích. Vydechla jsem úlevou a znovu se poddala snění.

........................

Můj mobil ukazoval jednu hodinu odpoledne. Prospala jsem víc jak osm hodin. Když jsem se vzbudila, Sidney už byla na pokoji a zase se učila. Ve společné koupelně jsem si dala rychlou sprchu a převlékla jsem se ze včerejšího oblečení. Vzala jsem si na sebe černé šortky a volné tílko.

Posadila jsem se na postel a zkontrolovala si na mobilu zmeškané hovory. Jeff to s voláním už očividně vzdal. Jeff. Úplně jsem na něj zapomněla. Asi pět zameškaných hovorů jsem ale měla od mamky. Moc se mi s ní nechtělo mluvit, tak jsem jí jen napsala zprávu.

„Kde jsi vůbec přespala?" Zeptala jsem se Sideny, když jsem měla všechno vyřízené. Sideny zvedla hlavu od učebnic a uličnicky se na mě usmála.

„U mého přítele. Je o rok starší než já. Jmenuje se Nate." To jméno mi něco říkalo. To byl ten blonďák, který mi dal za úkol se líbat s Ryanem. Zase jsem si na ten polibek vzpomněla a začala jsem se červenat.

„Proč se tak červenáš, Lily? Něco mezi tebou a Ryanem? Včera jsem byla sice opilá, ale zdálo se mi, že je Ryan na pokoji duchem nepřítomnej." Vstala z postele a sedla si na tu mou.

„Mezi námi nic není. Jsme jenom kamarádi. To se ti muselo zdát." Sidney se na mě pochybovačně podívala a tak jsem rychle dodala: „Vážně."

Vtom mi zapípal mobil. Uvítala jsem to jako malé rozptýlení. Na displeji mi naskočilo Ryanovo číslo. Sidney se na mě usmála a vrátila se k učení. Byla jsem ráda, že se mě dál už na nic nevyptává. Přečetla jsem si esemesku od Ryana a neubránila jsem se úsměvu.

Ryan: Umírám hlady. Nedáme oběd? Za chvíli mi končí trénink. :-)

Já: Jasně. Kde se chceš sejít? :-)

Ryan: Vyzvednu tě na koleji. Stejně se po tréninku ještě musím osprchovat. Už si se vyspala z kocoviny? :-D

Já: Trochu. Ještě pořád mě pobolívá hlava, takže se opovaž na mě teď použít naši komunikaci. :-)

Ryan: Uvidíme. :-P

........................

Přesně jak Ryan slíbil, vyzvedl mě na pokoji asi o půl hodiny později. Na oběd jsme jeli mimo kampus. Sidney nám poradila výbornou mexickou restauraci. Tentokrát jsem si dala pozor na pálivé jídlo a pustila se do něj opatrně.

Ryan mi vyprávěl, jaký byl trénink. Povídali jsme si o všem možném, ale na náš polibek už řeč naštěstí nepřišla. Na obědě jsme se tolik zdrželi, že když jsme přijeli zpět na kolej, byl čas jet domů. Chvíli jsme ještě zůstali v parku a teprve potom jsme si šli sbalit všechny věci.

Se Sidney jsme si vyměnily číslo a slíbily jsme si, že si občas zavoláme. Zašla jsem do kavárny Starbucks, která byla poblíž kolejí, abych nám s Ryanem koupila vychlazené pití na cestu.

Vrátila jsem správkyni kolejí své klíče a šla poděkovat panu Asherovi. Našla jsem ho v učebně fyziky. Zrovna pomáhal nějakému studentovi s pokusem. Když mě zahlédl, usmál se na mě a pokynul mi, abych k nim přišla. Chvíli ještě se studentem probíral nějaké podrobnosti, potom se s ním rozloučil a začal se věnovat mě.

„Dobrý den, pane Ashere. Nebudu vás zdržovat, ale chtěla jsem vám poděkovat, že jsem sem mohla přijet také." Pan Asher se na mě usmál a posbíral si své věci. Společně jsme vykročili z učebny směrem k jeho kabinetu.

„Není vůbec zač, Lily. Vlastně jsem moc rád, že sem přijíždějí i jiní studenti než jen ti, kteří mají nějaké sportovní nadání. Všiml jsem si tě, když jsi zkoušela nadhodit míček pálkaři. Jsi na to docela talent." Začala jsem se červenat.

Během včerejšího Ryanova tréninku jsem se ho pokusila napodobit. Trenér byl pryč a kluci měli zrovna pauzu, tak jsem poprosila Ryana, jestli by mi neukázal, jak na to. Musím se přiznat, že mi to moc nešlo, ale docela mě to bavilo. Vůbec jsem si nevšimla, že by nás trenér pozoroval.

„To byla jen taková malá zkouška. Vůbec mi to nešlo. Určitě jste si musel všimnout, jak jsem ho málem hodila Ryanovi na hlavu." Trenér se tomu zasmál a já jsem se k němu přidala.

„Jo, to máš pravdu. Ryan měl štěstí, že stačil uhnout. Na jakou universitu se hlásíš, Lily?" Tahle otázka mě opravdu zaskočila. Ještě nikdo se mě na to nezeptal. Tedy kromě rodičů, ale ti se stejně nepočítají. Odkašlala jsem si.

„No přihlásila jsem se celkem na tři university. Do Las Vegas, Herdensonu a... sem." Nesměle jsem se na trenéra usmála. Pomalu jsme došli až k jeho kanceláři. Pan Asher se zastavil před dveřmi a ještě se na mě ohlédl.

„No, tak to bych byl moc rád, kdyby tě sem vzali. Budu ti držet palce. Snad se ještě někdy uvidíme. Nashledanou, Lily."

„Nashle, pane Ashere." Rozloučila jsem se a vydala se na místo, kde jsem se měla setkat s Ryanem. Čekal na mě, opřený o naše rodinné auto. Když mě uviděl, zazubil se na mě a otevřel kufr. Odložil tam moji tašku a nezapomněl mi otevřít ani dveře spolujezdce. Oběhl auto, nasedl a nastartoval.

„Kde jsi byla?" Zeptal se mě, když jsme pomalu opouštěli kampus.

„Loučila jsem se s trenérem. Chtěla jsem mu poděkovat, že se tady za mě přimluvil." Usmála jsem se na Ryana. Přikývl a začal se soustředit na silnici před námi.

Po zbytek cesty jsme mlčeli a měli jenom puštěné rádio. Opřela jsem si hlavu o okýnko a zavřela oči. Byl čas se vrátit do reality.