Mindwalker

Kapitola 6

Jak to, že nás našel? Zeptala jsem se v duchu Ryana.

Nesmíme používat telepatii, zapomnělas? Rychle jsem ukončila spojení a postavila všechny svoje myšlenky za ochrannou hradbu.

„Sice nevím, o čem si v těch vašich hlavách povídáte, ale vím, že když někdo použije telepatii, vždycky se mu rozšíří zorničky." Prohlásil ten muž pobaveným tónem. Uvědomila jsem si, že na něj stále zírám jako opařená.

Ryan mě pustil a postavil se přede mě, aby mě mohl chránit. „Potřebujeme s vámi mluvit." Prohlásil co nejpevnějším hlasem, ale i tak jsem poznala, že má strach. Kdo by taky neměl? Musela jsem mu pomoct. Postavila jsem se vedle něj a položila mu ruku na rameno.

„Já bych s vámi taky potřeboval mluvit. Obzvláště s, Lily." Ukázal prstem na mě a dal si ruku do kapsy u kabátu. Odkud, sakra, znal moje jméno? Musela jsem se vzpamatovat.

„Tak mluvte." Pronesla jsem roztřeseným hlasem. „Rád bych, ale v soukromí." Střelil pohledem po Ryanovi. Stiskla jsem mu rameno pevněji. Zadívala jsem se jinam a poslala k Ryanovi myšlenku: Nechci tady zůstat sama s ním. Ryan se mi podíval do očí a odpověděl mi: Neboj.

„Já nikam nejdu. Zůstanu tady." Řekl Ryan a dal mi ruku okolo pasu. Teď bych se nejraději zavrtala do jeho teplé hrudi. Soustřeď se! Okřikla jsem se. Proč zrovna teď musíš myslet na takový kraviny?! Říkala jsem si v duchu.

Muž vytáhl ruku z kapsy a namířil na nás pistoli. Ryanova ruka se mi zaryla do kůže pod kabátem. „Tak, když to nepůjde po dobrým, musí to jít po zlým. Ty teď půjdeš pěkně domů a už se sem nebudeš vracet ani volat policii." Ukázal pistolí na Ryana. „A ty, má milá, půjdeš hezky se mnou. Rozumíme si?" Už jsem se mu chtěla vzepřít, ale Ryan mě zaskočil, když přikývl a pustil mě. Ten hajzl. On ode mě normálně uteče!

Ryan na mě vrhl prosebný pohled a odkráčel směrem ke vchodu do parku, za muže. Neznámý mě chytil za loket, otočil mě směrem od východu a schoval si spolu s rukou pistoli zpátky do kapsy. Začala jsem za ním klopýtat.

Najednou jeho sevření povolilo a on se svalil na zem. Ohlídla jsem se a viděla Ryana s mohutným klackem v ruce. Chtěl ho praštit znovu, ale já ho zarazila. Nechtěla jsem mluvit nahlas, aby nás ten muž neslyšel, tak jsem použila telepatii.

Ryane, nech ho být. Musíme odtud hned zmizet. Prosila jsem ho v myšlenkách.

Chtěl ti znovu ublížit. Jeho zlost z něj sálala až ke mně.

Já vím, ale on má zbraň a ty máš jen klacek. Radši utečeme, dokud máme čas. Přistoupila jsem k němu a vzala ho za loket. Ryan se mi podíval do očí a přikývl. Odhodil klacek a propletl si prsty s mými. Kývla jsem hlavou a společně jsme se rozběhli ke vchodu do parku. Už jsme tam skoro byli, když se daleko za námi ozval mužův hlas: „Já si tě ještě najdu, Lily. Slibuju." Nemohla jsem si pomoct, zastavila jsem se a ohlídla jsem se. Muž už byl na nohou, ale neutíkal za námi. Jen nás pobaveně sledoval. Vzplála ve mně zuřivost. Ryan mě zatahal za ruku a znovu jsme se rozběhli.

Když jsme byli asi blok od parku, zpomalili jsme. Ryan mě vedl do starého domu. Vypadalo to, jako by v něm už nikdo nebydlel. Zvenku byl zchátralý a omítka z něj opadávala. Ryan otevřel dveře u zadního vchodu a nejprve zkontroloval, jestli vevnitř nikdo není, než mě zatáhl dovnitř.

Vevnitř dům nebyl už tak zchátralý jako zvenku, ale i tak byl prostě zařízený. Ryan si povzdychl, prohrábl si rukou vlasy a vyslal ke mně myšlenku: Tak tady bydlím. Vítej v mém draze zařízeném domu.