Mindwalker

Kapitola 5

Další den už mě propustili z nemocnice domů, takže jsem zase mohla jít do školy.

Vešla jsem do školní budovy a musela jsem čelit zvědavým nebo soucitným pohledům. Rozhlížela jsem se po Ryanovi, ale najednou jako by se po něm slehla zem. Nikde nebyl. Už ani nechodil na naše společné hodiny.

No tak, Ryane, kde jsi? Natahovala jsem se k němu v mysli, ale nikdy mi neodpověděl. Musela jsem mu říct o tom, že rodiče toho útočníka znají. Určitě už ho útočníka začal hledat. Kruci, měl na mě počkat.

..................

Celý týden jsem strávila hledáním Ryana a přemlouváním rodičů, ať mi řeknou něco víc o tom záhadném útočníkovi. Ale ani jedno se mi nepovedlo splnit. Ryan nikde nebyl a rodiče nejdřív zatloukali a nechtěli o tom mluvit, až se nakonec naštvali a dali mi zaracha na dva týdny. Tak já se tady snažím zjistit něco o mě a dostanu za to zaracha.

...................

Další týden jsem už toho měla dost. Musím najít Ryana. Už druhý týden chybí ve škole a nikdo o něm nic neví. Dokonce ani jeho spoluhráči z baseballového týmu. Rozhodla jsem se, že půjdu k němu domů a zkusím to tam.

Vyšli jsme s Jessiou, Katie a Aaronem z jídelny a namířili jsme si to na baseballové hřiště. „Ještě jednou díky, že do toho jdete se mnou." Poděkovala jsem jim už asi po sté. Jsem tak ráda, že to nemusím dělat sama. Abych se dostala k němu domů, musím nejdřív vědět, kde vůbec bydlí. A to zjistím od Rolanda. To je jeho nejlepší kamarád.

Za hřištěm měl tým jídelní stůl, u kterého sedí všichni hráči. Zahlídla jsem Rolanda, jak je v čele stolu a na klíně mu sedí Naty.

Ach, bože, zab mě, proč to neuděláš? Spolkla jsem svůj oběd, který se mi vracel do krku, a zrychlila jsem krok. Zastavila jsem se až těsně před nimi. Ale oni byli tak zabraní do sebe, že si mě vůbec nevšimli. Odkašlala jsem si. Roland vzhlédl od své „přítelkyně" a usmál se na mě.

„Jé, ahoj Lily. Jak to jde?"

„Ahoj. Dobře. Hele, můžeme si promluvit v soukromí, Rolande?" Zeptala jsem se a doufala jsem, že řekne ano.

„Jo, jasně, v pohodě. Hej, kočko, slez ze mě, prosím tě." Naty z něj s neochotou slezla a než odešla, tak se na mě ještě ušklíbla. Stiskla jsem Katie ruku, ale ta byla příliš zabraná do konverzace s Liamem.

Roland mi pokynul hlavou a já ho následovala. Jak jsem šla za ním do šaten, koukala jsem, že je to vlastně hezký kluk. Špinavé blond vlasy, modré oči, vysoká postava a docela velké svaly.

„Tak, kotě, co bys chtěla vědět?" Zeptal se, když zkontroloval, že v šatně nikdo není.

„Potřebuju s tebou mluvit o Ryanovi." Prohlásila jsem co nejpevnějším hlasem. „Nevíš náhodou, kam zmizel?"

„Kotě, to teda nevím, ale už dlouho nebyl na tréninku. Taky bych potřeboval vědět, kde se fláká. Určitě se hodil marod, aby mohl bejt s nějakou holkou." Páni, zase ve mně bodla žárlivost.

„Řekneš mi, kde bydlí? Prosím, Rolande, opravdu to potřebuju vědět." Zkoušela jsem to.

„Sorry, kotě, ale jeho adresu ti říct nemůžu. Ryan nechce, aby někdo věděl, kde bydlí." Zvedl ruce na obranu.

„Jestli mi to teď neřekneš, Rolande, tak ti vymlátím mozek z těla." Vyhrožovala jsem mu, i když jsem věděla, že to nemůžu splnit. Zasmál se.