Mindwalker

Kapitola 2

O víkendu se konal baseballový zápas. Zrovna jsem si četla v pokoji, když se najednou rozrazily dveře a v nich stála udýchaná Katie.

„Katie, proboha, ani nevíš, jak si mě vyděsila!" řekla jsem vyděšeně s rukou na srdci.

„Ty jsi zapomněla na dnešní zápas?! Bavili jsme se o tom na večírku." Zněla skoro uraženě. Ale já si nic nepamatovala, protože jsem skoro celý večer byla mimo.

„No asi...." Začala jsem, ale Katie mě přerušila zvednutím ruky.

„Nic si nevymýšlej, nemá to cenu. Vím, že jsi byla celý večer mimo kvůli Ryanovi, takže tě určitě potěší, když ti řeknu, že dneska hraje. Tak pojď už a nezdržuj!" Její přednáška skončila a ona vyběhla z pokoje. „Čekám tě v autě za pět minut!" křičela na mě, když běžela ze schodů.

Bezva. To poslední co potřebuju, abych zrovna teď viděla Ryana. Proč jsem se mu asi týden vyhýbala? Toho si očividně nikdo nevšiml.

Vzala jsem si černé uplé kraťasy a khaki zelené tílko, které mi ladilo k očím. Seběhla jsem schody, vzala si láhev studené vody z lednice a šla říct mamce, že odcházím, ale nikde jsem ji nemohla najít, tak jsem jí jen napsala vzkaz. Katie by totiž zešílela, kdybychom přijeli na zápas jenom o pět minut později. Měla spadeno na jednoho hráče. Jmenoval se Liam.

..............

Po pár minutách už jsme sledovali zápas z přední části tribuny. Snažila jsem se koukat někam jinam než na Ryana, ale nešlo to. Přitahoval mě jako magnet.

Jsem rád, že jsi tady. Zase jsem nadskočila. Na tohle si nikdy nezvyknu.

Jsem tu jen kvůli Katie. Musela jsem se nějak bránit, i když kvůli Katie jsem tu rozhodně nebyla.

To určitě. Po zápase s tebou potřebuju mluvit. Neutíkej mi, prosím.

Postavila jsem si mezi jeho a mými myšlenkami zeď a začala se konečně soustředit na zápas.

Nakonec domácí vyhráli. Zrovna jsem šla z toalety, když jsem zahlédla Ryana, jak mluví s Naty. Bodla ve mně žárlivost. Ani nevím proč. Nemám na koho žárlit ani nemám důvod. Narovnala jsem se a vyrazila ke Katiinýmu autu. Chtěla jsem se téhle veřejné konverzaci vyhnout a Naty byla dobrá záminka. Už jsem byla jen kousek od auta, když jsem uslyšela Ryanův hlas: „Vážně sis myslela, že nevím, co máš za lubem?" S povzdechem jsem se otočila a viděla jsem před sebou stát Ryana.

„Jen jsem tě nechtěla vyrušovat od práce" řekla jsem sarkastickým tónem.

„S Naty nic nemám a ty to víš." Vážně jsem nebyla zvědavá na jeho milostný život. Jen už jsem chtěla vypadnout.

„Hele, Ryane, mě nezajímá, s kým chodíš nebo ne. Nemusíš se přede mnou bránit. Nezáleží mi na tom." Ach, kéž by to byla pravda. Od té doby, co jsme propojeni telepatií, k němu mám o něco hlubší vztah, ale nehodlám to za žádnou cenu přiznat. Na lásku nevěřím, způsobuje jen bolest.

„Ale mě jo. Poslouchej, Lily, mohli bychom si promluvit někde v soukromí?" Jestli tím soukromím myslel pánské šatny, jediné soukromé místo tady na hřišti, tak ne díky, ale nemám zájem.

„Vážně to nemůžeme...." Začala jsem, ale už mě chytil za ruku a táhl mě směrem k toaletám. „Na toalety s tebou teda vážně nejdu" pronesla jsem vážným tónem, ale Ryan se tomu jen zasmál a vedl mě dál. Každý totiž věděl, co dělá Ryan s holkama na záchodcích a já jsem nechtěla být další.

„Neboj se, takový úmysly s tebou nemám. Teda prozatím" řekl, otočil se na mě a obdařil mě svůdným úsměvem.

Protáhl nás do úzké uličky mezi stánky, které byly za toaletami. Páni, tahle ulička byla tak úzká, že se naše těla skoro dotýkala.

„Fajn, když už si mě sem odtáhl, tak o čem chceš mluvit?" Řekla jsem a snažila se dostat co nejdál od něj.

„Chci zjistit, proč spolu můžeme takhle mluvit." pronesl a o krok ke mně přistoupil.

Dala jsem mu ruce na hrudník, abych ho zastavila. Páni, ten má ale tělo. Soustřeď se! Okřikla jsem se a pronesla jsem co nejpevnějším hlasem: „Ryane, tohle jsme už ale probírali. Nemá to cenu. Nic bychom nezjistili."

„Hej, vy dva tam nerada vás ruším, ale potřebuju mluvit s, Lily. Můžeš na chvilku, Lily?" ozvala se od vedlejšího stánku Katie. Díky bohu, zachránila mě.

„Jasně, hned jsem tam. Ryane, už musím vážně jít" prošla jsem kolem něj a namířila si to za Katie. Šla jsem k autu a zahlídla, jak se o něj opírá Liam. Katie se dočkala. Pomyslela jsem si a pokračovala v chůzi.

„Promiň, Lily, ale už musíme jet. Slíbila jsem Liamovi, že ho odvezu a on už potřebuje jít." Pošeptala mi Katie, když jsme kolem něj procházeli. Kdybych šla pěšky, mohla by se s ním Katie v autě sblížit.

„Já půjdu pěšky, ale díky za nabídku. Užijte si to hrdličky." Poškádlila jsem jí a stiskla jí ruku. Katie se začervenala a řekla: „Tak se uvidíme ve škole."

„Jasně. A nezapomeň, že mi musíš sdělit veškeré detaily, sestro" usmála jsem se na ní a začala jsem přemýšlet, kudy to vezmu domů.

Liam mi zamával, nastoupili do auta a odjeli. Najednou mi něčí ruka přistála na rameni. „Právě ti odjel odvoz" řekl Ryan a usmál se na mě.

„Já vím. Půjdu pěšky."

„A co takhle svézt se na motorce?" Ukázal na černého Harleye na parkovišti. Na motorce jsem ještě nikdy nejela a chtěla bych si to zkusit. Ale představa, že na ní pojedu s Ryanem, mě trochu odradila.

„Ne díky, já se radši projdu."

„Ale no tak, vím, že to chceš. Pojeď, prosím." Možná bych to s ním chvíli mohla vydržet.

„Tak dobře. Ale rovnou domů."

„Fajn." Řekl s rošťáckým úsměvem. Vzal mě za ruku a vedl mě k motorce. Přitahovali jsme docela dost pohledů. Zítra určitě budou ve škole kolovat nové drby. Nasadil mi helmu.

„Nikdy jsem na tom nejela." přiznala jsem se.

„Není to věda. Stačí se mě jen pevně držet." Vím, že si to užívá. Sedla jsem si za něj na motorku a pevně se ho chytla okolo pasu. Chytil mě za stehna a přitáhl si mě ještě blíž. Hladce jsme vyjeli z parkoviště a vyrazili známou trasou.

..................

Sesedla jsem z motorky, sundala si helmu a podala jí Ryanovi. „Díky za odvoz."

„Nemáš zač. Víš, že bych ti vždycky pomohl." Vzal si ode mě helmu a položil ji na sedlo. Přiblížil se ke mně a pohladil mě palcem po tváři. „Uvidíme se zítra."

„Jo, ahoj." Vyšla jsem schody na verandu a ještě naposledy jsem se ohlídla. Stál tam dole opřený o Harleye a sledoval mě.

Měj se. Ozval se v mé hlavě jeho hlas, já se otočila a vešla do domu.

„Ahoj mami, tati." zvolala jsem hlasitě, aby mě slyšeli i v případě, že budou nahoře. Nic se neozvalo. Šla jsem do kuchyně a našla na jídelním stole jídlo přikryté poklopem. Zvedla jsem poklop a vykouklo na mě kuře s nádivkou. Mňam.

Vedle poklopu ležel vzkaz: Museli jsme s tátou narychlo odjet z města si něco zařídit. Vrátíme se zítra odpoledne. Jídlo máš na stole. Žádný alkohol ani večírky. Určitě to tu zvládneš. Mám tě ráda, dobrou noc, Lily. Máma

-----

Ahojky všichni. Doufám, že vám nevadí tak dlouhé kapitoly, ale bohužel mi nějak nejdou zkrátit. :-)

Co si o příběhu myslíte? Napište mi, váš názor mě opravdu zajímá :-)

Děkuji, zatím se mějte, Verča :-)