Mindwalker

Kapitola 15

Ve třídě začal zvonit něčí mobil. Zvonění mě probralo. Pořád jsem musela myslet na tu včerejší noční můru. Ryan ráno odešel, tak potichu, že jsem se vůbec neprobrala.

Ohlédla jsem se po dotyčném a zjistila, že ten dotyčný je Ryan, který už měl namířeno za učitelkou na matematiku a v ruce držel vyzvánějící mobil. Prohodili mezi sebou několik slov, než učitelka kývla na Ryana a propustila ho tak z výuky. Než Ryan vyšel ven, ohlédl se, a když mě našel očima, mrkl a zmizel za dveřmi, už s mobilem na uchu.

Nechápala jsem, kdo tak důležitý, mu mohl volat během výuky, že ho naše matikářka propustila, aby ten hovor mohl vyřídit.

Hodina pokračovala v klidu dál, ale já jsem byla pořád myšlenkami někde jinde. Tyhle všechny věci se museli začít dít zrovna v maturitním ročníku. Očima jsem hypnotizovala hodiny, aby výuka skončila co nejdříve. Asi o deset minut později se dveře znovu otevřely a Ryan vklouzl na své místo.

Co bylo tak důležité, že jsi to vyřizoval při hodině? Nestalo se něco?

Neboj, Lily, nic se nestalo. Řeknu ti to o přestávce.

.........................

Po hodině mě Ryan vytáhl z lavice a prakticky mě i táhl ze třídy. Vešli jsme do místnosti, která byla po levé straně od učebny. Zavřela jsem dveře, a když Ryan rozsvítil, uniklo mi zaúpění.

„To myslíš vážně, Ryane? Tuhle místnost sis nevybral líp." Pronesla jsem sarkasticky. Ryan nás zatáhl do školníkova skladu, který byl o rozměrech maximálně dva na dva metry. Navíc byl zaplněný různými čistícími potřebami, takže tady bylo minimum místa.

Ryan se ušklíbl: „Tak chceš říct, kdo mi volal nebo ne?" Hodila jsem batoh na zem a založila jsem si paže na hrudi.

„Tak povídej, Ryane."

„Páni, ty ale překypuješ zájmem o informace. No dobře, takže... nedívej se na mě takhle, Lily." Varoval mě a ukázal na mě prstem, když jsem ho zpražila sarkastickým pohledem.

„Fajn, takže volal mi trenér – lovec talentů – z university v Renu. Nabídl mi, abych se tam tenhle víkend přijel porozhlédnout po kampusu a podívat se na baseballové soustředění a možná si taky trochu zahrát. Říkal, že má universita o mě docela zájem." Usmíval se jako malý kluk, kterého čeká vánoční ráno pod stromečkem. Jeho úsměv byl nakažlivý. Přesně takový se mi líbil. Nemohla jsem to vydržet a objala ho kolem krku.

„Gratuluju, Ryane. Mám hroznou radost." Zasmál se a tiskl si mě k sobě. Uprostřed našeho čistě přátelského objetí někdo vpadl do místnosti. Rychle jsme od sebe s Ryanem odskočili. Srdce mi začalo rychle bušit. Ve skladu s Ryanem o samotě, to by nebyla nejlepší historka.

Ve dveřích ale stál jen náš školník. Oddechla jsem si. Nasadila jsem zářivý úsměv malé holčičky a co nejpřesvědčivěji jsem pronesla: „Potřebujete něco?"

Školník mezi námi kmital pohledem asi minutu, než beze slov ukázal na mop, který byl opřený o police za mnou. Popadla jsem mop a střelila jsem pohledem po Ryanovi, kterého to očividně začínalo pěkně bavit než jsem ho podala panu školníkovi.

„Tady máte. Nashle." Zamávala jsem mu a přibouchla před ním dveře. Ryan se neovladatelně rozesmál, až jsem se k němu přidala taky. Tentokrát jsme měli štěstí.

„Víš, Lily, je to na celý víkend a mě se nechce tě tady nechávat samotnou. Vím, že je to trochu přehnaný, ale nikdy nevíš, co ten šílenec může udělat. Proto mě napadlo, jestli si nechceš udělat o víkendu malý výlet do Rena?" Hned jak to dořekl, začala jsem jako pomatená vrtět hlavou.