Thats just beginning

1. Let's start

Vůbec se mi nechce vylézat z postele. Zase škola, už si přeji aby byl konec. Prázdniny mají začít ani né za 3 týdny a mě to přijde nekonečné.

Neochotně jsem se vyškrábala z postele, v koupelně jsem si dala trochu řasenky a šla se obléct. Mezitím jsem si zapnula žehličku, abych si mohla trochu upravit vlasy.

Vzala jsem si žlutočerné šaty, na to bundičku a k tomu podkolenky s botama na klínku.

 Zjistila jsem, že nestíhám. Ještě že ráno nesnídám, protože bych to nestihla. Vyrazila jsem do školy, ale bohužel je to daleko, musela jsem si počkat na autobus, který měl každou chvíli přijet.

„Ale, ale, kohopak to tu máme? Slečna Murphy prochází, bacha na ní“ slyšela jsem povědomé hlasy hned, jak jsem vešla do školní chodby.

Nevnímala jsem je, protože na to už jsem zvyklá. Nevím, co jsem komu udělala, ale tohle tu trpím už celé ty tři roky, co tu studuji. Občas už je mi z toho všeho na nic. Nemám kamarády, rodiče jsou pořád někde pryč a já nemám, komu bych se svěřila.

Aspoň že jsem do třídy přišla spolu se zvoněním a chvíli po mě učitelka, protože jsem se vyhnula hloupým narážkám na moje oblečení, které mají spolužáci každý den. Ono to stejně přijde po hodině.

**

S radostí jsem usedla do lavice, když jsem slyšela zvonění na poslední hodinu. Je to má nejoblíbenější hodina a je mi docela líto, že jí máme pouze jednou týdně a to ve čtvrtek, což je dnes.

V předešlých hodinách nám paní profesorka zadala úkol, ve kterém jsme měli vypracovat oblečení, které mělo odpovídat příležitostným akcím, které paní profesorka zmínila v zadání úkolu. Mělo s tím souviset i nějaké překvapení.

V hlavě jsem si zopakovala její slova z minulé hodiny ‚Studenti snažte se, věřte mi, neděláte to pro nic, za nic.‘

„Posaďte se, Marku ty vyber domácí úkoly“ přišla paní učitelka a ihned zaúkolovala Marka, takového hlupáčka třídy. Řekla bych, že on si prochází tím samým co já, oba jsme tak trochu na počátku šikany.

„Chtěla bych vám sdělit, co je v plánu s vašimi domácími úkoly. Společně s mými kolegy vybereme jeden nejlepší návrh a ten nebo ta se stane pro letošní prázdniny stylistkou slavné celebrity v Londýně. Jaké, to vám zatím neprozradím“ oznámila nám s nadšením.

Tak to jsem vážně nečekala, musela jsem se culit jako vůl, protože tohle by byla vážně skvělá příležitost, jak se prosadit a nabrat nové zkušenosti.

Tak v hloubi duše jsem doufala, že bych to třeba mohla být já, ale tohle si mohl říct každý.

Ze školy jsem autobusem jela rovnou domů, doufala jsem, že tam někdo bude, ale dělala jsem si zbytečné naděje. Mamka pracuje jako právnička, takže má každý den na plánu několik desítek schůzek, pak soudy, služební cesty. Skoro se s ní nevidím. A to nemluvím o tátovi. Je to novinář, pracuje hlavně v terénu, takže je těžké ho zastihnout doma. Většinu času trávím sama. Budete se mi divit, ale já si na to vůbec nestěžuji. Ba naopak, jsem ráda. Mám klid na to, abych připravovala další a další kusy oblečení, které budu mít na sobě jen já. Nikdo to neocení, ale důležité je, že se to líbí mně.

Snažila jsem se dovolat mamce, abych jí řekla, co se dnes dělo ve škole .Do telefonu zněla naštvaně, až mě skoro seřvala, že jí volám. Tátovi jsem ani volat nezkoušela, protože on musí mít mobil v práci vypnutý.

Zpod postele jsem si vytáhla svůj deník a přemýšlela, jak dnešní den zformulovat v pár stručných větách.

…. těším se na vyhodnocení, možná jsem naivní, že si myslím, co kdybych to vyhrála já, ale vždy je tu alespoň malá naděje. Já z malé vesničky v Irsku, já že mám tuto šanci? Prosím, bože, moc si to přeji …. Tak skončil můj zápis v deníčku.

**

Celý týden se nedělo nic zajímavého, byla jsem strašně natěšená, když přišel čtvrtek. Celý den jsem ve škole nedávala pozor a pořád si v hlavě promítala, jak bych trávila dva měsíce prázdnin v Londýně, kdybych to náhodou vyhrála já.

Crrrrrrrrrrrrrr.. Konečně, konec předposlední hodiny. Celou přestávku jsem seděla v lavici, přehlížela jsem dorážení mých hloupých spolužáků, díky této nabídce jsem byla nad věcí.

Ovšem trochu jsem znervózněla, když vešla do třídy paní profesorka Davisová a v ruce měla naše návrhy. Spolu s ní do třídy vešel i pak ředitel.

„Posaďte se prosím a věnujte mi pozornost“ ujmul se pan ředitel Parker slova.

„Jak už všichni jistě víte, dnes se dozvíte, kdo z vás bude mít tu šanci, podívat se do Londýna a být dva měsíce po boku světoznámé hvězdě. Nebo měl bych snad říct hvězdám?“ pousmál se a podíval se na paní Davisovou. Ta mu úsměv oplatila.

„Ještě před tím, než oznámíme výherce, bych vás rád informoval o cestě a pobytu právě v Londýně.“ Nikdy jsem naší třídu neslyšela tak tichou, naslouchajíc učiteli nebo řediteli.

„Pro vás je vše naprosto zdarma, s čím ale musíte počítat je kapesné, které si s sebou musíte vzít. Jinak vás čeká příjemné ubytování v centru Londýna s výhledem na London Eye. Celé dva měsíce budete mít k dispozici mladého asistenta, který vám bude vždy po boku.“ Všichni na sebe koukali, nevěřili vlastním očím. Už jsem se nemohla dočkat okamžiku, kdy vysloví jméno jednoho znás.

„No to by stačilo, zbytek dnes odpoledne. A kdo je tedy tím šťastným stylistou? Nebo spíše stylistkou? Za nejlépe provedenou práci posíláme do Londýna slečnu Sarah Murphy“ vykřikl s radostí pan Parker.

Cožeeeeee? Já letím do Londýna? Já budu dva měsíce žít v naprostém luxusu po boku celebrit? Nene, to není pravda. Musela jsem se štípnout do ruky, abych tomu mohla začít věřit.

„No pojďte, pojďte“ vyzval mě pan ředitel, abych si šla vyzvednout podrobnosti k cestě.

Jakmile jsem vstala, cítila jsem, jak mě ostatní probodají pohledem. Jejich výrazy mluvily za vše, když jsem šla okolo Jamese, drsňáka třídy, slyšela jsem pouhé zašeptání „Ty mrcho, to schytáš“.

Po gratulaci si mě pan ředitel odvedl s sebou z hodiny, aby mi řekl podrobnosti.

„Takže, doufám že jsme vybrali správně, tvůj výtvor se nám opravdu líbil. Už tě nebudu trápit a řeknu ti, že ty jsi ta, která stráví dva měsíce po boku One Direction“ řekl a já jsem se snažila nezírat jako debil.