Thats just beginning

2. Change

„Pane řediteli, doufám, že si ze mě neděláte srandu?“ byla jsem z toho naprosto vedle, protože já budu dva měsíce po boku těm, kteří mi jsou po boku už dva roky (jasně, oni o tom nevědí)? Těm, kteří visí na mých stěnách pokoje a na které dennodenně myslím?

„Myslím to naprosto vážně Sarah“ řekl a usmál se na mě.

„Odlet je 27. Července. Zde máš letenku tam i letenku zpáteční. Na letišti tě bude čekat tvůj asistent, jeho jméno je Josh. Myslím, že si budete rozumět, je to mladý chlapec.“

Seděla jsem s panem Parkerem v ředitelně asi hodinu a půl a on mi vysvětloval všechny podrobnosti k pobytu a vůbec k mému působení v Londýně. Myslím si, že to bude opravdu těžká práce, ale vybrali mě za naší třídu a já je nesmím zklamat.

S radostí jsem vyběhla ze školy a málem jsem vrazila do Marka.

„Dávej pozor“ vyjela jsem po něm, protože nekoukal na cestu.

On nic neodpovídal a šel dál. Myslím si, že o to místo taky hodně stál a asi ho to mrzí. Ale co už, je to jen pro jednoho a konečně se štěstí obrátilo i na mě.

**

Když jsem přišla domů, bylo odemčeno.

„Haloo?“ vešla jsem do domu a zavolala, abych zjistila, kdo tam je.

„Zlatíčko jsem tady“ ozval se táta z obýváku.

„Co tu děláš tak brzo?“ přišla jsem k němu a svalila se na gauč, on mě vzal do jeho objetí.

„To je na dlouho, ale povídej ty, celá záříš.“ Usmál se a šťouchl do mě.

„No, pojedu do Londýna“ vydala jsem ze sebe, vyprávěla jsem mu, všechny detaily a on nepřestával zírat.

„Takže počkat, ty už mi to oznamuješ jako hotovou věc?“ byl trošku zmatený.

„Ale tati, víš, že tohle je pro mě jedinečná příležitost, víš, jak moc pro mě stylistika znamená. Dovol mi tam jet“ žadonila jsem a cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy.

„No dobře, ještě si o tom promluv s maminkou, ale já nejsem proti“ řekl a dal mi pusu do vlasů.

Poděkovala jsem mu a běžela jsem k sobě do pokoje.

Když večer přišla mamka, s tátou jsme seděli v kuchyni a bavili se, on mi slíbil, že se mnou zůstane vzhůru, dokud se mamka nevrátí, aby mi jí pomohl přemluvit, pokud by byla proti.

Vše šlo báječně, mamka svolila, ani jsem k tomu nepotřebovala taťku.

**

Crrrrrrrrrr.. Zazvonil mi budík. Dnešní ráno je jiné, necítím se ospalá a ani nemám chuť, povalovat se v posteli. Jakmile jsme zaslechla první tóny budíku, vyskočila jsem z postele a šla do koupelny, abych se dala trochu dohromady.

Dnes je ten osudný den, 27. Července, je 6 ráno a letadlo mi letí v 10:30. Měla jsem sbalené 2 velké kufry a k tomu ještě jednu větší tašku, nacpanou k prasknutí.

Oblečení, které jsem měla v plánu si vzít na sebe, jsem už měla připravené, abych se nemusela zdržovat.

 Oblékla jsem si černobílé šaty bez ramínek a k tomu černé sako, ještě jsem ze šuplíku vytáhla dlouhý náhrdelník a pověsila si ho na krk. Vlasy jsem si vyčesala do drdolu a pár pramenů jsme nechala volně spuštěných do mého obličeje.

Do kuchyně jsem vcházela s příjemným pocitem, cítila jsem moje oblíbené jídlo. Sice je pondělí, ale mamka s taťkou si kvůli mně vzali volno. Mamka stála u plotny a dělala kvůli mně lívance.

Dala si tu práci s tím, aby to na talíři vypadalo dobře. Dostala jsem tři lívance, naskládané na sobě, polité čokoládou, posypané cukrem a na vrchu byly nakrájené jahody.

„Mamii, děkuji ti. Udělala jsi mi radost.“ Obejmula jsem jí.

Nasnídali jsme se všichni společně a já si šla upravit obličej. Dala jsem si na sebe trochu pudru a pouze řasenku. Přeci jen jsem chtěla vypadat aspoň trochu přirozeně. ¨

Už se blížilo 8 hodin, tak jsme se všichni tři pomalu vydali k autu a vyrazili jsme na letiště. Cesta trvala asi hodinu.

„Tak a jsme tady“ řekla jsem, když jsme došli před odbavovací bránu. Viděla jsem, jak mamce začínají slzet oči. Při pohledu na ní, jsem tam nemohla jen tak stát, přiskočila jsem k ní a pevně jí objala.

„Ale no tak, jsou to pouze dva měsíce“ snažila jsem se jí uklidnit, ale při představě, že budu dva měsíce sama v Londýně, jsem se rozbrečela taky.

Mamčino objetí jsem vyměnila za tátovo, ale najednou jsem zaslechla.

Let číslo 322 do Londýna.. dostavte se prosím k odbavovací bráně..

Když to dořekli, musela jsem jít. Ještě jsem je naposledy oba objala a pak už jsem šla. Těžko se mi s nimi loučilo, ale už jsem dospělá, musím to zvládnout.

**

V letadle jsem si zabrala místo u okénka, abych měla výhled. Když letadlo začalo stoupat, měla jsem takové divné pocity v břiše. Byl to můj první let.

Byla jsem nadšená, při pohledu z okénka jsem se už nemohla dočkat, až uvidím Londýn na vlastní oči. Všechno se to zdálo tak malé.

Když jsem vylezla z letadla, vyzvedla si své kufry a našla cestu, kudy se mám dostat do vstupní haly, všude jsem vyhlížela nějakého kluka, který by měl držet cedulku, na které stojí mé jméno. V davu jsem zahlédla pohledného mladíka, se svalnatým tělem, který držel papír, a na něm bylo napsáno Mrs. Sarah Murphy.

Vydala jsem se k němu. „Ahoj já jsem Sarah“ pozdravila jsem ho.

„To jsi ty? Těší mě, já jsem Josh, mimochodem moc ti to sluší“ polichotil mi a já jsem cítila, jak mi začínají červenat tváře.

„Takže aby bylo jasno, já tě budu mít tak nějak na starosti celé ty dva měsíce, samozřejmě ne doslova. Budeme bydlet v jednom domě, každý ale budeme mít svůj byt. Bydlím hned naproti tobě, stačí jen přejít chodbu.“ Začal mi vysvětlovat.

„Dobře, a jaké jsou plány na dnešek?“ nebylo ještě ani poledne, tak jsem byla zvědavá, v čem mě zaúkoluje.

„No napřed tě zavedu do bytu a pak je na 3. hodinu domluvená schůzka s kluky“ oznámil mi.

„Ehm, máš na mysli One Direction?“ trapně jsem se zeptala.

„Jo, jo, přesně ty mám na mysli.“ Odpověděl a daroval mi sladký úsměv.