Different relationship

Kapitola devátá: Zlom

„Ce garcon est presque sans blessure," šeptala jakási žena, „il a eu vraiment bon chance." Ne, že by jí Taehyung rozuměl. Její hlas ho každopádně probudil. Když rozlepil oči, všiml si, že se nad ním sklání dvě postavy v záchranářských vestách. Oba měli ustaraný pohled. Netušil, jestli je to kvůli němu, nebo je to zkrátka jejich běžný výraz.
„Vy mluvit.. eh, angličtina?" zkusil to. A ano. Kdyby vás to zajímalo, jeho angličtina byla skutečně mizerná.
„Mluvíme," přikývla hlavou žena, která tomu zjevně velela. „Jste v pořádku, dobře?" Všiml si, že schválně volí lehká slova, aby ji chápal. Milá to žena.
„A moje.. kamarád?" Žena se na chvíli kamsi ohlédla. Když se podívala znovu na Taehyunga, tvářila se o něco ustaraněji. Pak se ale usmála. To ho trošku uklidnilo.
„Bude ok. Ale teď mu moc dobře není. Naštěstí ho nemusíme vzít do nemocnice. Postará se o něj ten chlapec, co vás zná."
„Dobře. Ale kde být Jimin v tato chvíle?" dožadoval se Taehyung. Chtěl se zvednout a sám se po něm podívat, ale rozbolela ho hlava, tak si zase lehl. „Prosím," zkusil to.
„Teď ležte, za chvíli pro vás přijedou muži od policie, chtějí se vás na pár věcí zeptat. Vašeho kamaráda uvidíte brzy. Teď se o něj nebojte."
Taehyung znovu zavřel oči. Chtěl ho u sebe. Víc než modřiny a pohmožděná čelist ho bolelo to prázdné místo v jeho rukách.

Policejní stanice byla bílá a čistá. Skoro mu to tam připomínalo nemocnici. Když se posadil u kovového stolku na rozvrzanou židli (naštěstí tam mohl přijít po svých, skončil jen s obvázanou pravou rukou a sáčkem s ledem přitisknutým na pohmožděné čelisti), cítil se pod pohledy dvou mužů naproti němu vcelku nepříjemně. Co ho ale potěšilo, jeden z nich byl korejský tlumočník, kterého si zjevně neměli problém za takovou chvilku rychle obstarat.
„Můžeme rozhovor nahrávat?" zeptal se vyšetřovatel a Taehyung kývl. „Dobře, takže, nejprve nám prosím povězte, co jste vy a váš kamarád v tom parku dělali?"
„Byli jsme na procházce." Taehyung se na chvíli odmlčel a pak pokračoval. „A není to můj kamarád, ale partner. Netajili jsme se tím." Vyšetřovatel na chvíli zvedl oči od svého bloku, kam si cosi psal, a soucitně pokýval hlavou.
„Ach tak, chápu. Všiml jste si něčeho typického na vzhledu útočníků? Nebo vlastně čehokoli? Barva vlasů, značka bundy.." Taehyung se na chvilku zamyslel.
„Nejsem si jistý, ale mám pocit, že jeden z nich měl nějakou rapperskou mikinu a ten druhý sako. Vím, že jsem nad tím moc neměl čas přemýšlet, ale přišlo mi to divné. A Oba dva byli dohola. Ty zbylé jsem neviděl."
Ještě chvíli tam seděli a vyšetřovatel se ho ptal na různé otázky a zjišťoval detaily kolem celé události. Taehyung mu na všechno poslušně odpovídal. Myšlenku mu ale stále odbíhaly k Jiminovi. Chtěl už být u něj. Každá minuta se táhla a přišla mu dlouhá jako den.
Když ho konečně propustili se slovy, že udělají, co budou moci, ale moc tomu nedávají, protože v parku nejsou žádné CCTV a svědky nemají, popřál mu vyšetřovatel hodně štěstí a Taehyung osaměl. Přišel si ztracený. Totiž, ne, že by se tak cítil. Ale on vážně ztracený byl. Rychle napsal sms Han Binovi, jestli by mu neporadil, jak se má zorientovat. Mezitím se procházel po ulicích a nahlížel do výloh obchodů, sáček s ledem všudypřítomně přitisknutý na hraně čelisti. Bolelo to jako čert. Pak ho ale něco upoutalo. Bylo to malinké hračkářství vmáčknuté mezi dva obrovské obchodní domy, takže téměř zanikalo, ale Taehyung si ho i přesto všimnul. V ten moment ho něco napadlo.
O patnáct minut později, po zdlouhavém vybírání a přehrabování věcí, regálů, srovnávání, nošení věci ze skladu, diskuzi s obsluhou (kdy spíše gestikuloval, než že by mluvil) už byl zase venku na ulici. Zrovna mu přišla zpráva od Han Bina. Konečně věděl, jak se vrátit zpátky. Odhodil pytlík s ledem do nedalekého koše, aby si uvolnil ruce.
Pod totiž paží svíral malé rozkošné plyšové prasátko s růžovým rypáčkem a malými kopýtky.

Nemohl se dočkat, až ho znovu obejme. Když si potichu strčil klíče do zámku od bytu, na tvář jako by se mu přilepil nesmazatelný úsměv. Stačila mu myšlenka, že ho za chvíli zase bude mít u sebe, aby ho naplňovalo čiré štěstí.
Zul si boty a potěžkal prasátko v rukách. Snad se ti bude líbit, ty pabo.
Přiblížil se k jejich pokoji a strčil dlaň do škvírky mezi dveře. Už se chystal na něj vrhnout, když v tom se zarazil. Malou mezerou, která mu dala nahlédnout do pokoje, uviděl něco, na co už nebyl nikdy v životě schopný zapomenout.
Jimin ležel na posteli, měl obvázanou hlavu a všude modřiny, vypadal vážně zřízený. Neměl na sobě tričko ani kalhoty, jen trenýrky. Do půli stehen mu sahala přikrývka a pod hlavou měl několik polštářů. A nebyl tam sám. Na tom by ještě nebylo nic tak zvláštního.
Jediné, co na tomhle všem nesedělo, byl jistý detail. A to, že se Han Bin zrovna ve chvíli, kdy chtěl Taehyung vstoupit, k Jiminovi sklonil a začali se líbat.
Taehyung zavrávoral a ucouvl dozadu. V nitru jako by se mu najednou rozhořel požár, který každý kousek jeho domnělého štěstí spálil na popel.
Myslel si, že bolí, když ho někdo zmlátí.
Myslel si, že bolí, když u sebe nemá Jimina.
Myslel si, že bolí být sám.
Ale pletl se. Nic z toho- ani nic jiného, nemohlo bolet tak, jako cítit zradu od někoho, koho miloval.
V ten okamžik, jako by všechno kolem přestalo být skutečné. Taehyung měl pocit, že se mu to zdá. Jako ve snu vyklopýtal ven z bytu a tiše za sebou zavřel dveře. Opřel se o ně zády a svezl se na rohožku. Netušil, čím si tohle zasloužil. Netušil, proč byl tak naivní. Proč jen mu hned uvěřil? Proč na vše zlé zapomněl a nechal si takto ublížit?
Nevěděl, co mu řekne. Ostatně, neměl slov. Cítil toho tolik, ale nic z myšlenek, které mu poletovaly hlavou, nedokázal formulovat.
Nevěděl, co se s ním děje. Vlastně nevěděl nic. Jediné, co by o sobě dokázal s jistotou tvrdit, že bolí.
Ano, přesně tak. Každý jediný kousíček jeho bytosti bolel.
Nakonec se přiměl k tomu, aby se zvedl na nohy, nasadil falešný výraz příčetnosti a zaklepal. Sám netušil, jak se mu to povedlo, nebo proč to vlastně dělal, ale dokázal na chvíli hrát, jako by se nic z toho nestalo. Dal Jiminovi prasátko a ten mu celý rozzářený poděkoval a chtěl se k němu naklonit a políbit ho. Taehyung se ale jako by nic narovnal a obešel pokoj k umyvadlu a pak se posadil na svůj kousek postele. Ptal se ho pak zcela bez známky třesu v hlase, jestli je v pořádku, dokonce ho i pohladil po tváři. Když mu ale Jimin chtěl dát znovu pusu, uhnul. Nemohl z paměti vymazat vzpomínku na Han Bina, který byl na jeho místě jen před několika málo okamžiky.
„Je všechno v pořádku?" zeptal se starostlivě Jimin. Taehyung se smutně usmál.
„Jistě, všechno je v pořádku. Jen jsem unavený, myslím, že bychom měli jít spát."
„Souhlasím, probereme to všechno zítra, co ty na to?" Jimin se usmál a přetáhl si přikrývku až pod bradu. Tahyung zhasnul. „Objal bys mě?" zeptal Jimin se po chvíli. A tak Tae natáhl paži a Jimin se k němu přitulil. Když Taehyung usínal, cítil, jak klidně dýchá a usíná. On sám se ovšem do říše snů neodebral.
Myslel si, že to vydrží. Že zvládne zapomenout. Ale jak tak ležel vedle Jimina a uvnitř něj se rozpínala propast, ve které mizelo jeho sebeovládání, pochopil, že takhle to dál nejde.
V té chvíli se zvedl a spěšně naházel své věci do kufru. Postupoval jak nejtišeji dokázal, aby nikoho nevzbudil. Za chvíli z bytu zmizely všechny jeho hygienické potřeby, knihy, oblečení a ostatní majetek. Netrvalo mu to dlouho. Kook ho přece naučil balit. Jako vysvětlení nechal na nočním stolku ležet krátký vzkaz, kam Jiminovi napsal, že všechno viděl a odchází. Když skončil s balením, v potemnělém pokoji se na chvíli zarazil. Ještě by se mohl rozmyslet. Mohl by. O pět minut později za sebou zavíral dveře bytu a kufr táhl do výtahu.