Different relationship

Kapitola jedenáctá: Ledová voda

"Tae?" Jakmile uslyšel Kookův hlas říkat jeho jméno, začaly se mu třást ruce. A vlastně ne jen ruce. Celý se chvěl. Najednou nebyl schopný promluvit. "Tae? Jsi tam? Co se děje? Tae? Odpověz mi!"
"Kookie," zašeptal Taehyung. Měl pocit, jako by se měl každou chvíli rozbrečet, ale zároveň vydechl úlevou, "Kookie, jsem strašně rád, že tě slyším. Ani nevíš jak."
"Co se stalo?" zeptal se jeho kamarád starostlivě. "Ublížil ti někdo? Kde jsi?"
"Nevím, jestli o tom můžu mluvit," odpověděl Tae vyhýbavě a prohrábl si vlasy. Začal se potit, takže se mu lepily na tvář.
"Můžeš mi říct cokoli. Vždycky tě vyslechnu, ať už půjde o cokoli." Chvíli o tom přemýšlel. Bál se být v této chvíli upřímný, ale koneckonců, když ne Kookiemu, komu by měl věřit? A tak mu to všechno řekl. V průběhu vyprávění se asi třikrát málem rozbrečel, takže se musel zarazit, aby se vydýchal. Kookie ho celou dobu poslouchal. Nepřerušoval, nevyptával se, ani se mu nevysmál. Zkrátka ho to nechal dopovídat. A když Tae skončil, zůstal mlčky jen chviličku.
"Mrzí mě to, Tae, mrzí mě, že musíš trpět, nezasloužíš si nic z toho, co se ti stalo. Jimin se zachoval odporně. Ale ber to tak že.. zjevně si tě nezasloužil."
"Nevím, co mám teď dělat," přiznal Tae tiše, "bez rozmyslu jsem utekl z jediného místa, kde jsem tu mohl zůstat a tak teď trávím svůj čas beznadějný někde pod mostem, nějak je mi už všechno jedno."
"Takhle nemluv," zaprosil Kookie, "ničí mě tě slyšet, jak říkáš podobné věci. Nenechám tě tam, dobře? Přiletím pro tebe."
"Ale Kookie.. to po tobě přece nemůžu chtít," namítl Tae. "Máš jistě plno práce a navíc.. letenky jsou drahé, vůbec, tohle není dobrý nápad. Nedělej to."
"Já se ale rozhodl sám." Jungkookův hlas zněl tak pevně, že se Tae málem neodvážil něco dál namítat.
"Ale.."
"Neopustím tě. Nikdy tě neopustím. A ty mě nemůžeš přimet k opaku, takže to prostě přijmi." Taehyung chvilku seděl a nechal ta slova doznít. Oči se mu zase zalily slzami, když si uvědomil, jak moc rád by byl, kdyby na něj Jimin býval tak hodný, jako Kookie. Přes to všechno se ale musel usmát.
"Děkuju ti, jsi nejlepší přítel, jakého jsem si kdy mohl přát. Vím, že když je mi zle, můžu jít za tebou. Vím, že ty mi pomůžeš. A tvůj hlas a slova mi prostě vždy zvednou náladu a dají mi naději. Nevím, jak bych ti to všechno mohl splatit." 
"Jediný tvůj úsměv mi za to stojí, Tae. Nejspíš poletím už dnes, jen to musím jít zařídit, takže budu končit, ale brzy bude po všem, dobře? Poslal bys mi do zpráv přesný název toho místa, kde jsi?"
"Pošlu, neboj se." Taehyung už nevěděl, co by mohl říct, jakými slovy by dokázal dostatečně poděkovat a tak alespoň sám sobě slíbil, že až Kooka zase uvidí, pokusí se mu to nějak vynahradit. Chtěl ho mít vedle sebe a obejmout ho.

Celý den mu utíkal hrozně rychle a hrozně pomalu najednou. Cítil se neskutečně prázdný a nedokázal to potlačit. Myšlenky na Jimina ho pronásledovaly neúprosně a hodinu za hodinou. Nebylo nic, co by mu dokázalo ulevit.
Kolem sedmé večer mu došlo, že za celou dobu vůbec nic nesnědl. Když se za sebou na ten den ohlédl, uvědomil si, že se ze svého místa prakticky nehnul na krok. Nebylo se co divit, že ho z toho nekonečného sezení pořádně bolely nohy, ústa měl vyprahlé a v břiše mu nepříjemně kručelo. Na chvíli se postavil a rozhlédl se kolem sebe. Nahoře nad ním se po mostu procházely ruku v ruce asi dva páry a ostatní jednotlivci někam spěchali. Svět běžel dál, co záleželo na tom, že on svůj smysl ztratil? Život nečeká. A ten jeho mu utekl tak rychle, že si to ani nestačil uvědomit. Záviděl všem těm šťastným tvářím, že se usmívají, všem těm lidem, že mají něco, za čím jdou, nějaký cíl.
V tu chvíli se sám sebe zeptal, jestli chce vůbec dál žít.
A když si neuměl odpovědět, pochopil, že na tom je opravdu zle. Přešel k okraji řeky a podíval se do její hluboké vody. Zíral, jak vlnky šplouchají o koryto a omílají ho. V ten moment ho ani, nevěděl jak, napadlo, že tam skočí, že se nechá unést proudem, dokud z něj nevysaje všechen jeho život.
Nikdy dřív takhle nepřemýšlel. Ale najednou mu to bylo jedno. Na ničem už nezáleželo.
Vzpomínal na Jimina, na kluky, na Kookieho. Na rodinu, kterou miloval, ale byl pro ně jen zklamáním. Nechtěl být sobec. Nechtěl je opustit jen proto, aby už necítil tu neskutečnou bolest. Ale neodkázal se ovládnout. Bylo mu jasné, že by to neměl dělat. Bylo mu jasné, jak tím ostatním ublíží. Ale sobecká touha po úlevě byla silnější, než co jiného. Jediné, co si přál, bylo nic necítit.
V ten moment se Kim Taehyung odrazil od břehu a po hlavě spadl do ledové vody.