Different relationship

Kapitola dvanáctá: Poslední bublinky

Cítil kolem sebe vodu. Jinak nic. Nasáklé oblečení ho táhlo ke dnu, ale on se ani nesnažil vyplavat, jen podvědomě kolem sebe kopal nohama a rukama rozhrnoval vodu. Když paže natáhl, občas se prsty dotkl hladiny. I tak to bylo neuvěřitelně daleko. Jenže jemu to bylo jedno.
Když se pokoušel otevřít oči, nic moc neviděl, musel mrkat, docházel mu vzduch a cítil, jak se mu svírají plíce. Pevně, neúprosně.
Proud ho zatím unášel dál, ale Taehyungovo byl stále blízko u břehu, protože co chvíli narážel do kamenů. Došlo mu, že už se pomalu vážně nemůže nadechnout. V té chvíli otevřel pusu a vyšlo mu z ní několik posledních bublinek. Klidně stoupaly směrem vzhůru, zatímco Taehyung klesal. Začal lapat po vzduchu. Voda mu tekla do úst a do nosu, zalehly mu uši a hučelo mu v hlavě. Možná by ještě mohl vyplavat. Možná by se ještě mohl zachránit. Jenže ruce a nohy mu ztěžkly, bolela ho hruď a on měl tak akorát chuť to skončit. K čemu bojovat?
Zatmělo se mu před očima. Všude kolem byla jen ta nekonečná modrá. Věděl, že se za chvíli utopí.
Chvíli po té poslední myšlence ztratil vědomí.

Jungkook nervózně doběhl na místo, které mu Tae popisoval v esemesce. Viděl most a břeh zarostlý trávou, kamaráda ale nikdy najít nemohl. Zmateně se rozhlížel, hruď mu sevřela úzkost. Co se s ním jen mohlo stát? Kam šel?
Posadil se do trávy a vydechl. Určitě přeháněl, musela to být paranoia, co ho děsilo k smrti, jistě se nebylo čeho bát. Třeba si jen spletl místo.. Ať se ale snažil uklidnit, jak chtěl, nic nemohlo ten třes v jeho nitru zastavit. Říká se, že zkrátka poznáte, když je milovaná bytost v nebezpečí. A stejně tak to poznal i Jungkook.
Zadíval se před sebe a v ten moment si všiml rukávu povědomé mikiny, který ležel kousek opodál v trávě. Konečně mu to došlo.
Vyděšeně se rozběhl ke břehu, mikinu sevřel mezi prsty. Očima zkoumal tekoucí proud řeky. Taehyung už byl sice pod vodou několik minut, ale jeho tělo zatím neodplavalo tak daleko, takže ho Jungkook ještě zahlédl.
Najednou měl pocit, jako by v něm všechno explodovalo. Jeho hrudník prakticky vybuchoval v návalu bolesti a strachu. Rozběhl se po břehu a nedokázal myslet na nic jiného, než že pro Taehyung už může být moc pozdě. Co když nepřišel včas? Co když zklamal?
Jakmile byl ve správné vzdálenosti, skočil za ním do vody a divokým tempem plaval blíž k jeho zádům, která se vznášela nad hladinou. Když jeho prokřehlé a chladné tělo konečně sevřel v rukách, do očích se mu prodraly slzy. Dlaněmi mu vytáhl obličej na vzduch a rychle se vydal k pevné zemi. Věděl, že jestli ještě není pozdě, každá sekunda hraje v tomto boji svou zásadní roli.
Když ho konečně položil na záda do trávy a přiložil mu ucho na hrudník, zjistil, že Taehyung nedýchá. Jungkook se podíval na jeho zmodralý obličej, který i přes chladnou barvu neztrácel na své kráse a rozkošnosti. Jeho mysl pomalu propadala zoufalství.
"Tae, to ne, nemůžeš mě teď přece opustit.." zašeptal a hlas se mu zlomil v potlačovaném vzlyku. Měl chuť akorát tak skočit zpět do studených vln a zemřít spolu s ním. Ale zatím to ještě nemohl vzdát. Rychle Taemu zaklonil hlavu, sundal mu dlaně z břicha a začal masáž srdce. Snažil se vzpomenout, jak je to ve škole učili, a mohl jen doufat, že vše dělá tak, jak má. "Taehyungu, ty blbče, vzchop se!" křičel u toho.
Měl pocit, jako by to byla celá věčnost, už určitě musel stlačit třicetkrát. Nebylo teď na řadě dýchání z úst do úst? Jenže Jungkook byl moc roztřesený a rozrušený na to, aby dokázal pořádně přemýšlet. Setrvával ve své činnosti a jediné, co zvládal, bylo modlit se, aby nebylo příliš pozdě.
Jenže kdyby nebylo, nevzbudil by se už..? Nezačal by zase dýchat..?
Jungkook to vzdal. Klesl vedle svého kamaráda do trávy a nekontrolovatelně se rozvzlykal. Nevěděl, co teď bude dělat se svým životem. Jak dokáže žít se vzpomínkou na mrtvé tělo někoho, koho miluje? Někoho, koho nestihl zachránit? Kdyby byl jen o něco rychlejší, mohl tomu snad i zabránit. Kdyby na rušné ulici neuvízl v zácpě, kdyby si po cestě nekoupil kafe, kdyby letadlo nemělo zpoždění.. Samá kdyby, žádné řešení.  Nevěděl, jestli si dokáže všechna tato kdyby, která nenaplnil, vůbec někdy odpustit.
Tak takhle se cítil, když ho Jimin opustil? pomyslel si. Takhle bolí láska?
Nemohl z hlavy vypudit myšlenku na to, jak moc by si teď přál zemřít. Jak moc by si přál odejít, spolu s ním.
Snad by to byl udělal. Snad by se byl zabil. Kdyby ovšem neuslyšel jak Taehyung z ničeho nic začal vykašlávat vodu. Prudce se k němu otočil a zvedl si ho do náruče. Taehyung měl pootevřené oči a z úst mu ještě tekla voda. Jungkook mu ji něžně otřel rukávem a znovu se rozplakal.
"Hrozně jsi mě vyděsil, ty demente," zamumlal tiše, "jak jsi mi jenom mohl něco takového udělat?"
Taheyung byl dezorientovaný a nejdřív úplně netušil, co se děje. Pak ale poznal Jungkookovy ruce, které ho objímaly, uslyšel známý hlas, který ho uklidňoval a do nosu se mu drala příjemná vůně, která vždy přicházela, když přicházel on. Tiše vydechl. "Přišel jsi," zašeptal.
"Samozřejmě, že jsem přišel," přitakal jeho kamarád. Taehyung zvedl svou těžkou ruku a objal ho kolem pasu. "Co bude teď?" zeptal se roztřeseně a dlaní se chytl za krk, který ho bolel. Jeho plíce ho zatím úplně neposlouchaly, ale cítil neuvěřitelnou úlevu, jelikož do nich zase mohl proudit kyslík.
"Teď?" zopakoval Jungkook a nad krásou té nevinné otázky se musel přes všechnu hrůzu, která ještě zdaleka neodezněla, usmát. "Teď tě vezmu domů, pako."