Different relationship

Kapitola třetí: Bouřka

"Jimine," zopakoval Taehyung udýchaně a zastavil se o dva schody níž. Prostor mezi nimi vyplnilo ticho. Najednou nevěděl, co má říct. Jakýsi popud ho donutil bez rozmyslu vyběhnout z kuchyňky s touhou zjistit, co to mělo znamenat, ale teď znejistěl a netušil, co má očekávat.
"Omlouvám se," vyhrkl Jimin, který se cítil trapně a to hned ze dvou důvodů. Zaprvé, vypadalo to, že Taehyunga šmíroval a zadruhé, když ho přistihli, nezmohl se na nic jiného, než na útěk. A teď se mu dostalo jen nekonečného mlčení. "Neměl jsem tam tak bez zaklepání vyjít."
"To je v pohodě, neřeš to," zamumlal Taehyung. Další pauza a ticho rozpínající se mezi nimi rychle, jako když převrhnete sklenku a její obsah se okamžitě rozlije všude kolem.
"Ehm, víš, napadlo mě, jestli bys nechtěl..?" zkusil to s nádechem zoufalství Jimin.
"Jestli bych nechtěl co?"
"No, o všem si promluvit? Vyříkat si to," v té chvíli se mu svým způsobem ulevilo, konečně udělal něco, co nepovažoval za chybný krok.
"Myslím, že je to dobrý nápad."

Oba dva beze slova vykročili směrem k parku, který se nacházel nedaleko od studia. Taehyung měl v hlavě nesčetně otázek, ale na nic z toho se nezeptal. Doufal, že mu to Jimin zodpoví sám, a taky, že se jejich situace konečně vyřeší a vše bude jako předtím. Ale taková přání nebyla tak úplně splnitelná a on to moc dobře věděl. Navíc bylo stále těžké zapudit pocit naprosté zrazenosti, ačkoli chtěl.
V parku byl příjemný chládek, přicházel podzim, takže nebylo ani moc teplo, ani zima. Jimin si sedl na nejbližší lavičku a Taehyung vedle něj. Nechal mezi nimi ovšem znatelný odstup. Chvíli se jen koukal na špičky svých bot, pak ale zvedl oči k Jiminovi. Z jeho tváře v té chvíli vyzařovalo znatelné zklamání smíšené se vztekem. Pocity, které se v něm mísily několik posledních dní.
"Tak vysvětlíš mi to?" řekl to víc vyčítavě, než si přál.
"Víš, já.. od jistého okamžiku.."
"Jsi dal přednost Jinovi a na mě jsi se vykašlal?" nevydržel to Taehyung. Zároveň se naštval, protože nechtěl, aby zněl tak žárlivě. "Ne, promiň, nechci, abys to špatně pochopil. Nevadí mi, že jsi se bavil s Jinem, vadí mi, že jsi mě celou dobu úplně ignoroval. Aniž bych ti cokoli udělal. Máš právo se bavit s kýmkoli jiným, to je jasné a je mi to jedno, ale ty jsi mne úplně zazdil. Bez důvodu. Nebo jsem ti snad něco udělal? Celých pět dní jsem pro tebe byl vzduch. A jediné, co jsi mi řekl, byla včera věta týkající se toho, abych vypadl, když jste seděli s Jinem v kuchyňce a já si šel pro něco k jídlu. Víš, nechci nic říkat, nemám právo ani chuť tě jakkoli omezovat, ale.. jsme přece přátelé tak dlouho.. Prostě jsem to nepochopil nečekal," Taehyung se konečně zarazil a odkašlal si. Cítil se teď docela trapně a tak si nervózně promnul ruce.
"Omlouvám se, takhle jsem to vůbec nemyslel," Jimin ale nemluvil tak úplně pravdu. Ani on sám nevěděl, proč to vlastně udělal, ale dobře si uvědomoval, co dělá, když Taehyunga přestal brát na vědomí. "Jen jsem měl takový pocit, že se obejdeš i beze mě a tak jsem ti chtěl dát na chvíli.. prostor, abys byl s někým jiným."
"To jsou výmluvy," nesouhlasil Taehyung, "snažíš se to obrátit proti mě, ale takhle to nebylo. Je pravda, že ne vždy se spolu tolik bavíme, ale nikdy jsem tě takto neignoroval." Jimin nemohl nesouhlasit, ale pořád se cítil nespokojený. Tento pocit se v něm probouzel už delší dobu. Většinou když se Taehyung bavil s někým jiným, a nebo když k němu v důsledku první možnosti celý den neprohodil víc než tři věty. A tahle nespokojenost nakonec přerostla až v jeho podivnou touhu zazdít ho a pomstít se mu.. za co vlastně? Taehyungova slova ho ale vytočila. Hrál si na ublíženého a vůbec se neohlížel na to, jak se cítí on a co ho podnítilo k takovému chování. Dělal, jako by si to Jimin snad užíval a úmyslně ho chtěl trápit.
"Tak jsem to prostě udělal no, neměl jsem na tebe náladu. Bavím se s tím, s kým chci, nemáš právo mi rozkazovat," litoval toho hned, jakmile ta slova vyslovil, ale uvědomil si to pozdě. Taehyung na něj chvíli jen zíral. Pak se usmál, ale falešnější úsměv snad v životě na tvář nenasadil. V jeho očích byla poznat bolest, ačkoli se ji snažil zakrýt. Jimin měl chuť si nafackovat.
"Aha, dobře. Hele, to je jedno, měl bych se vrátit za Kookiem, čeká na mě. Pozdravuj ode mně Jina," řekl a aniž by čekal na odpověď, zvedl se a vydal se zpátky ke studiu.
Jimin za ním chtěl vyběhnout, omluvit se mu a vysvětlit, že mu jen bylo líto, že si ho ne vždy tolik všímá, že žárlil a mrzí ho to, ale zůstal pouze nehybně sedět na lavičce s rukama v klíně.
Začalo pršet. Déšť se spustil tak náhle, jako by chtěl smýt všechno špatné, co se událo. Ale pár kapek zdaleka nemohlo tento problém vyřešit.

Taehyung zaťal zuby a zakázal si, brát si to k srdci, ačkoli se tím samozřejmě neřídil. Pevným krokem si to rázoval ke schodišti, protože výtah mu právě někdo vzal. Snažil se na to přestat myslet, ale věděl, že to nejde. Ať se snažil jak chtěl, mrzelo ho, co mu Jimin řekl, a to nemohl popírat.
Nebudu se dál snažit a zatěžovat se tím, řekl si, jsou jiní přátelé, kterým na mě záleží. Byl to jen chabý pokus, kterým si chtěl namluvit, že mu na tom nezáleží, ale byl už moc unavený, aby to dál řešil. Rozrazil dveře do kuchyňky.
"Kookie?" Hned jakmile uslyšel jeho hlas, k němu jeho kamarád vzhlédl. Seděl pořád na stejném místě.
"Hm?"
"Nechceš jít dnes ke mně domů?" zeptal se Taehyung.
"Proč?" vypadal překvapeně, ale usmíval se. Bylo znát, že se mu ta představa zamlouvá.
"Zítra už přece odlétáme, vím, že ty jsi sbalený tak týden dopředu, ale já to zatím nestihl. Nechtěl bys mi pomoct?"
"No jo, klidně," usmál se Kookie a došel k němu. " Mimochodem, co ten smutný výraz?" zeptal se ustaraně.
"Ale nic," zamumlal Taehyung a usmál se. Tentokrát upřímně. "Můžeš u mě dnes přespat a zítra na letiště pojedeme spolu."
"Skvělý nápad," rozzářil se Kookie a vzal si svůj batoh, který se válel vedle stolu, "tak půjdeme? Jen se po cestě stavíme u mě a já si s sebou vezmu svůj kufr, není to problém?"
"Vůbec ne," Taehyung ho jemně poplácal po paži. "Díky."
"Co, za co?" podivil se Kookie, který už rukou spočíva na klice.
"Ale nic, jen tak." Chvíli na sebe jen koukali. Nastalo rozpačité ticho. A pak Taehyung zkřivil obličej do své obvyklé grimasy a začali se smát.
"Takhle se tvař častěji, sluší ti to. Ale teď už musíme jít," připomněl rozesmátý JungKook, chytil ho za paži a vytáhl ho ven ze dveří.

Jimin stále seděl na lavičce. Jsem k ničemu, naprosto k ničemu, opakoval si stále dokola. Už nevěděl, jak se má omluvit. Jak to má zachránit a jestli to vůbec jde. Pak najednou zahlédl pohyb mezi stromy na vedlejší ulici. Zamžoural tím směrem a polil ho chlad.
Byl to JungKook zavěšený do Taehyunga, odcházející směrem k jeho domovu.