Different relationship

Kapitola desátá: Bez tebe

Nevěděl, kam jde. V hlavě měl prázdno a žaludek se mu svíral. A všechno to zapříčinila ta prázdnota, kterou cítil, protože už u něj nebyl. Ačkoli se mu na druhou stranu svým způsobem i ulevilo, protože být v jeho přítomnosti a zároveň mít v hlavě tu neodbytnou vzpomínku ho rozhodně sžíralo. Vzpomněl si, jak se k němu naposledy přitiskl. Jak ho držel ve svém objetí a vdechoval jeho vůni. Sice to byl svým způsobem nádherný okamžik, ale také ho zlomil. Každým okamžikem padal hlouběji do propasti.
Nechtěl ani pomyslet, jaké to bude, až se znovu setkají. Zrada ulpívala v jeho myšlenkách a očerňovala jeho vnímání. Nechápal, jak mu to Jimin mohl udělat. Jak ho mohl získat a pak vyměnit za někoho jiného.
Stačilo si ho představit a přepadla ho bolest, jako by ho snad někdo mlátil přímo do srdce. Jeho jméno, jeho tvář, jeho hlas. Všechno mu působilo tak nesmírné utrpení, že se musel na chvíli zastavit a pokusit se popadnout dech. Nepomáhalo to. Nic nepomáhalo.
Jak tam Taehyung stál, v chladné noci, opřený o svůj kufr, ztracený ve městě, které vůbec neznal, uvědomil si, že brečí. Ale nebylo to kvůli tomu, kde se právě nacházel a v jak beznadějné situaci byl. Bylo to proto, že nemohl být  s ním.
O několik hodin později po dlouhém bloudění pařížskými ulicemi, seděl na stoličce v jakémsi zakouřeném baru a zrovna do sebe házel asi osmého panáka. Pomalu se mu začínal motat svět a chvílemi měl pocit, že se na té židli ani neudrží. Stejně pil dál. Nejspíš chtěl zapomenout. Ale nepomáhalo to. Naopak se mu hlava ještě víc nahromadila myšlenkami na Jimina. Nemohl si pomoct. Svojí mizernou angličtinou nakřáplým hlasem barmana požádal o dalšího panáka. Ten chlap se na něj díval zvláštním pohledem, ale Taemu to bylo jedno. Kdosi vedle něj mu položil ruku na rameno a začal mu vyprávět, že ženský za to určitě nestojí. Taehyung měl chuť se tomu zasmát, ale neudělal nic. Neměl na to sílu.
"Můžeš jít se mnou," zamumlal ten člověk vedle něj. "Pobavit se a tak. Aspoň se odreaguješ, však víš."
"N..nejsem odsud. A nemám zájem," odsekl Taehyung. Sám se podivil, že se mu jazyk úplně nezamotal.
"Jdi ty, máš pěknou tvář, skoro jako panenka, pojď se mnou." Ruka hnědovlasého, který seděl vedle, se natáhla po jeho rameni a pak mu po zádech sjela na zadek. Taehyunga takové chování vytočilo. Nechápal, co si to ten člověk dovoloval. A vzhledem k tomu, v jakém rozpoložení byl, se mu asi nikdo nemohl divit, když se rozpřáhl a ohnal se po tom pacholkovi pěstí. Zasáhl ho přímo do čelisti, kde mu nechutně luplo.
"Řekl jsem, ž..žé nemám zájem," zopakoval důrazně a seskočil ze stoličky (spíš se z ní svezl) na podlahu. "Odcházím," protáhl, hodil na bar peníze, vzal svůj kufr a jal se opustit to zahulené místo. Barman i odmítnutý hnědovlásek za ním zírali, ale ani jeden z nich nic neřekl. 
Ani nevěděl jak se tam dostal, každopádně nakonec skončil kdesi u řeky kousek od mostu, který se přes něj klenul. Po cestě několikrát spadl a roztrhl si košili, ale bylo mu to jedno, na ničem mu už nezáleželo.
Teď, když ztratil Jimina. Teď, když mu Jimin tak ublížil. Ztratil chuť se snažit.
Ještě kousek popošel a pak klesl na zem do trávy. Otevřel svůj kufr, aby se podíval, co s sebou vůbec má. Všechno mu to přišlo tak zbytečné, k čemu mu to bylo? Neměl chuť s sebou ty věci tahat. A tak si vytáhl jen peníze, telefon a mikinu a zbytek hodil do řeky i s kufrem. Žbluňklo to. A on koukal, jak v obdélníkový obrys ve tmě odplouvá kamsi do neznáma.
Posunul se kousek blíž k mostu, aby náhodou nezmokl, kdyby začalo pršet, lehl si na zem, přikryl se mikinou a řekl si, že se alespoň pokusí usnout.
Na chvíli si ještě dovolil myšlenky na Jimina. Přemýšlel, jestli ještě spí, nebo jestli se už probral a všiml si jeho vzkazu. Netušil jak by mohl zareagovat. Udělal by vůbec něco? A nebo by celý spokojený utíkal za Han Binem?
Vytěsnil tu představu z mysli a pevně zavřel víčka.
Těsně předtím, než ho konečně spánek blahosklonně na chvíli zbavil bolesti, uvažoval o tom, jak je možné se za tak krátkou dobu dostat od absolutního štěstí k absolutnímu neštěstí.

Ráno poté bylo cítit jako ta nejhorší kocovina vůbec. Taehyung se posadil a protřel si oči. Zrovna vycházelo slunce a on sledoval jak se sluneční kotouč vynořuje za horizontem. Neviděl v tom však absolutně nic krásného. Spíš litoval, že se probudil.
Prohrábl si vlasy a bez výrazu se koukal kamsi před sebe. Vlastně nevěděl, co by měl udělat. Co teď bude dělat se svým životem? Zpět k Han jít Binovi nemohl, ale netušil, jak jinak se dostane zpátky do Koreje.
Byla mu zima a měl hlad a žízeň, ale zároveň neměl dost sil na to, aby se zvedl a šel si něco koupit. Byl zcela nepoužitelný, hlava ho bolela a po chvíli se asi dvakrát pozvracel. Když si celý vysílený znovu lehl (určitě musel v té chvíli vypadat jako bezdomovec, ale bylo mu to jedno) jeho zoufalství už snad nemohlo být větší. Ale pak ho nakonec přece jen něco napadlo.
A tak udělal to jediné, co věděl, že mu v takové chvíli může pomoct. 
Vytáhl svůj telefon a zavolal Kookovi.