Different relationship

Kapitola třináctá: Tvoje chyba

Cestu domů Taehyung moc nevnímal. Byl zesláblý, tak trochu přidušený a Jungkook ho spíš vlekl, než vedl. Když nastupoval do letadla, omdlel. Znovu pořádně procitl až den poté, kdy ležel teple oblečený v Jungkookově posteli, nohy v huňatých ponožkách a přikrytý až pod bradu, aniž by věděl, jak se tam dostal. Jediné co věděl, že je doma. Že je zpátky v Koreji. A že Jungkook v pokoji není.
"Kookie?" zavolal Taehyung ospale. "Kookie, jsi tady?"
"Taetae," ozvalo se odkudsi z bytu. O vteřinu později Jungkook otevřel dveře a usmíval se na něj. "Tak ses konečně probral, ty spáči. V letadle jsme potřebovali zdravotníka, ale nenutili mě jít s tebou do nemocnice, jen mě žádali, ať na tebe dohlédnu, což bych udělal tak jako tak, takže." Taehyungovi se oči zalily slzami, protože ho všechno dojalo a taky se v něm probudilo něco z bolesti, která logicky stále neměla čas zeslábnout. Jakmile si toho Jungkook všimnul, přisedl si k němu a objal ho. "Tae, to zvládneme. Spolu tu můžeme zůstat zašití několik dní. Pak prostě vymyslíme, jak se vrátit zpátky do života, zatím o tom nepřemýšlej." Taehyung jen mlčky přikývl a dál mu plakal na rameni.

Když se Taehyung nevracel, propadl Jimin panice. Divný vzkaz, který mu nechal a psal v něm, že všechno viděl, mu nedával žádný smysl. Co viděl? Co ho mohlo tak znepokojit? A proč odešel? Hned nato, co zjistil, že je pryč, volal Namjoonovi, jestli něco neví, ale neměl nejmenší tušení. Takže mu nezbývalo, než se třást strachem a čekat, co přijde. Až později se od Hoseoka dozvěděl, že je Taehyung u Jungkooka. V ten moment vybuchl v záchvatu úlevy a zuřivosti. Nevěděl, co má cítit dřív. Na jednu stranu byl tak šťastný, že je v pořádku. A na druhou se sám sebe ptal, co se jen mohlo stát, proč je Taehyung zrovna u Jungkooka? A jak to, že o tom nic neví?
Byl z toho tak ochromený, že to šel dokonce oznámit Han Binovi. Stále u něj bydlel. Den před Taeho zmizení se ho pokusil svést, ale když mu Jimin řekl, že je zadaný, dal od něj ruce pryč. Moc nevěděl, jak se k němu po něčem takovém chovat, ale naštěstí se přes den skoro nepotkávali. Teď za ním však šel naprosto cíleně.
"Taehyung se našel," řekl skoro bez dechu, "našel se."
"To je skvělý, co s ním bylo?" zajímal se Han Bin. V ten moment si Jimin uvědomil, že stále netuší, a začal se cítit stísněně.
"Nebere mi telefon, takže netuším, ale zkusím zavolat Jungkookovi."
Když se zavřel v pokoji, Jungkook nechal telefon čtyřikrát prozvonit, než to zvedl.
"Co je?" ohlásil se konečně stroze místo pozdravu.
"Cože? Kooku?"
"No." Jimina ten chlad překvapil, takhle se Jungkook běžně nechoval. Tušil, že není v dobré pozici, tak se na to raději neptal.
"Taehyung je u tebe? Je v pořádku? Co se s ním stalo?" Na druhé straně bylo několik nekonečných vteřin úplné ticho.
"Děláš si srandu?"
"Jak to myslíš?" Stahovalo se mu hrdlo. Proč s ním takhle mluvil? Co za tím jenom mohlo být?
"Můžeš za to ty, je to tvoje chyba." Jako by mu milion jehel probodlo kůži.
"Kooku, cože, co jsem udělal?" Jungkook se začal smát a trvalo nějakou dobu, než přestal. Když pak opět promluvil, jeho hlas byl plný nenávisti.
"Jimine, tak se zamysli. Když někoho podvedeš, co myslíš, jaké to je? Pokud někdo vidí milovanou osobu, jak líbá někoho jiného, jaké to je? Co já bych dal za lásku kluka, jako je Taehyung. A ty všechno, co máš, takhle nevděčně pošlapeš. Taehyung se pokusil o sebevraždu. Teď je u mně a já se o něj postarat dokážu. Rozhodně líp než ty. Takže bych ocenil, abys nám dal pokoj a už sem nevolal, raději se zamysli sám nad sebou." Dřív než stačil Jimin cokoli odpovědět, Jungkook to položil. Stál na místě s otevřenou pusou a v očích se mu začala hromadit vlhkost.
V ten moment konečně pochopil, co způsobil.

Už druhý den spolu dočasně bydleli a Taehyungovi se začínalo dělat lépe. Stále po večerech brečel a měl problém usnout, protože jeho hlava byla přeplněná bolestivých myšlenek, ale jinak vcelku zvládal být klidný.
Ten večer však usnul bez pláče a úzkosti, což nejspíš zapříčinilo to, že mu Jungkook zpíval ukolébavky tak dlouho, dokud ho to neuspalo. Ten se mezitím na posteli vedle něj zavrtěl a lehl si na polštář čelem k němu. Sledoval ho, jak spí a myslel na to, jak vypadá sladce, když leží s pootevřenými rty a odevzdaně rozhozenýma rukama. Opatrně se k němu natáhl a dlaní ho pohladil po vlasech. Byl šíleně zamilovaný. Uvědomoval si to zcela jasně už nějakou dobu, ale zatím nepřišla vhodná doba na to, aby se mu vyznal. Povzdechl si a zavrtěl hlavou. Věděl, že jednou bude šťastný. Jednou ano. Ale teď má Tae zlomené srdce. Jungkook si k němu lehl blíž, přitiskl své čelo na jeho rameno a po chvíli sám usnul. Zatímco oba opustili své bolestné myšlenky a potopili se do milosrdného spánku, Jimin zrovna vyběhl z letiště Kimpcho v Seoulu v Jižní Koreji, hluboce se nadechl vlhkého nočního vzduchu a zahleděl se na město před sebou. Jediné, na co dokázal myslet, bylo, že Taehyunga tam někde je, nešťastný kvůli němu. A že vůbec netuší, jak by to měl všechno napravit.