Different relationship

Kapitola druhá: Váhající

Stále opírající se o rám dveří, Jimin sledoval, jak Taehyung zvedá hrneček s horkou kávou a přikládá ho k ústům. Odvrátil od něj pohled. Přetrvával v něm rozporuplný pocit. Toužil se omluvit, ale jeho ego mu to nedovolovalo. Byl tak zmatený. Udělal jsem chybu.. nebo ne? Každopádně jsem tím přišel o jednoho ze svých nejlepších přátel. Nadobro? Proč jsem to vlastně udělal? Prohrábl si vlasy a vztekle se zamračil. Byl na sebe naštvaný.. ale ne jen na sebe. Když mu to došlo, zamračil se ještě víc. Kdyby chtěl, mohl za mnou jít. Mohl se pokusit.. O co vlastně? Sám nevěděl, co očekával, ale něco rozhodně ano. A byl zklamaný, že se žádná akce z Taehyungovy strany nedostavila. Vždycky to byl on, kdo se musel snažit. Minimálně jemu to tak připadalo.
"Jimine? Hola, Jimine, neusínej mi tu před očima!" To ho vrátilo zpátky na zem.
"Promiň, cože?" otočil se zmateně na Jina. V té chvíli hnědovlasý čahoun setrvával přilepený na jeho paži.
"Ty mě vůbec neposloucháš.."
"Omlouvám se," Jimin potřásl hlavou a usmál se, "jen jsem se zamyslel." Raději nespecifikoval, o čem, nebo o kom, vlastně přemýšlel. Přemýšlet bolelo.
"Nechceš jít na čerstvý vzduch? Už je mi z té dusné atmosféry tady ve studiu nějak špatně."
"Jo, fajn, to je dobrý nápad," Jimin se naposledy nechtěně ohlédl po Taehyungovi, který si jich vůbec nevšímal, a spolu s Jinem odešel z místnosti.

Zatímco Jimin nechal Jina, aby na něj chrlil své myšlenky, Taehyung si sedl ke stolu a nasypal si do hrnku lžičku cukru, aby dosáhl lehkého zmírnění oné hořké chuti. Nechtěl si taky spálil jazyk, jako už tolikrát předtím, proto se rozhodl že nechá kávu na chvíli vychladnout. Odložil tedy hrnek, opřel si hlavu o dlaň a jen tak hleděl někam do dálky.
"Ocenil bys teď moji společnost, nebo chceš být sám?" JungKook na něj obrátil svou roztomilou tvář a Taehyung, ačkoli málem zapomněl, že tam vůbec je, nemohl říct nic jiného než: "Jistě, že ji ocením." Protože to byla pravda. Kookie byl jeden z mála lidí, kteří mu zachraňovali dobrou náladu, když všechno ostatní selhávalo. Pomáhal mu zapomenout. A přesně to teď potřeboval.

K Jiminovi s Jinem se za krátkou chvíli připojil jejich další dva kolegové. Rappeři Suga a J-hope spolu s leadrem Rap Monem. Všichni měli dobrou náladu a bavili se, skákali na lavičky, běhali po trávě a chovali se v jistých chvílích, skoro jako by skotačily malé děti. Užívali si chvíle trávené spolu. Vycítili ale, že je něco špatně. A to je brzdilo a dostávalo do zádumčivé nálady.
"Je mi zima, vrátím se zpátky," zamumlal směrem k nim omluvně Jimin, ale chtěl tím spíš říct, že jim nechce dál kazit náladu. Nebránili mu. Tušili, že není nic, čím by mu teď mohli pomoct.
Odpojil se od skupinky a zamířil zpátky ke studiu. Nechtělo se mu čekat na výtah a tak se raději vydal po schodech. Chtěl vyběhnout až do pátého patra, ale bez rozmyslu se zastavil před kuchyňkou. Napadlo ho, jestli je tam pořád Taehyung a pokud ano, tak co asi dělá. V tom okamžiku víc než kdy předtím zatoužil udobřit se s ním a vrátit vše do starých kolejí. Chyběl mu neskutečným způsobem. Byli přátelé, přece jen, už vážně dlouhou dobu. A na takové přátele člověk jen tak nezapomíná.
Zhluboka se nadechl a plný pevného přesvědčení, že se mu konečně omluví, zatlačil do dveří.
"Tae víš, já.."začal, ale dál se nedostal. Zůstal strnule stát. Naskytl se mu pohled na Taehyunga, který stále sedí u stolu a něčemu se směje zatímco ho JungKook jemně drží za ramena. Ani jeden z nich si ho nevšimnul. Jimin chtěl něco říct, nebo udělat krok dovnitř, ale jako by mu nohy přirostly k zemi. V té chvíli, se JungKook sehnul a rukama zezadu objal Taehyunga kolem trupu.
"Myslíš, že jsem ti aspoň trochu zvedl náladu?" zeptal se nevinně.
"Tak, jak to dokážeš jen ty."
Jimina bodl osten žárlivosti. Nedokázal zahnat pocit méněcennosti, který ho náhle celého obklopil. Ale já mu přece udělal to stejné.. ne?
Začal couvat, nevěděl, co bude dělat, ale chtěl být pryč. Hned. A pak zakopl o kovový koš, který stál v rohu. Tuto malou nehodu doprovázelo hlasité prásknutí a dva páry očí se rázem otočily na pachatele. Taehyungovi se překvapením rozšířily zorničky.
"Já.. já.." zakoktal Jimin a koš rychle postavil zpět do rohu, "musím jít, zatím se mějte." Prudce za sebou zabouchl dveře kuchyňky a roztřeseně se nadechl. Co jsem to udělal? Jak teď vypadám..? Ne snad.. jako šmírák? To mi tak scházelo. Povzdechl si. Cítil se čím dál tím víc ztracený a bezradný. Ale všechny tyhle problémy si způsobil sám. Neměl nic, co by měl ostatním vyčítat.
Spěšně začal vycházet do dalšího patra a se sklopenou hlavou se oddal nicotě, která ho velmi snadno prostoupila. Náhle ho ale něco donutilo se zastavit. Skoro jako by zaslechl klapnutí dveří a kohosi, jak běží po schodech směrem k němu. Zaposlouchal se pozorněji. To snad..
"Jimine..?" Byl to Taehyungův hlas.