Different relationship

Kapitola první: Co je šeptem, to je čertem

Vím, že nic nevím, řekl Sókratés.

Tato věta by se dala přenést na celé lidstvo. Žádný člověk, nikdo z nás, totiž vlastně nic neví. Můžeme být klidně pevně přesvědčení, že je například konkrétní věc, nebo člověk v našem životě takový či onaký, ale pak nám tuhle naši "jistotu" rozmetá jediný okamžik na hrstku lží a klamů.

A o tom to je.

-

Houstnoucí a rozpínavá tma mě do sebe celého vtahuje. Mizím v ní. Už pomalu nevidím své vlastní ruce. Nemám tušení, jak jsem se sem dostal, ale najednou tu jsem, jako by to byl přirozený chod věcí, jako bych tu měl být a patřil sem. Do nicoty.
"Je to tvoje chyba," zašeptá náhle tichý, ale děsivý hlas. Vynořuje se jakoby od nikud a spaluje moje smysly."Tvoje, tvoje.. kdo by tě taky měl rád?" Snažím se vytrhnout ruku ze tmy a zakrýt si uši, ale nedaří se mi to.
Proč.. proč?
"Nám neutečeš, chlapče," trhaný smích mi exploduje v mozku. "A víš proč?" odmlčí se, "protože my jsme ty. A před sebou samým utéct nemůžeš." Chci něco říct, odporovat, nebo se alespoň bránit, ale jako by byl můj jazyk ze dřeva. Temnota mě začíná pomalu dusit.
Ne..! Chci křičet, ale něco mě svazuje a stahuje a svírá mé hlasivky k prasknutí. Vzdávám marné pokusy zachránit se a uvažuji, co mě dostalo až sem.
Důvěra, napadne mě.
A hned potom: Lži, snůška hloupých lží.
Tma se přelije přes vršek mé hlavy a zaplní všechno okolo. Ale ještě chvíli předtím moje hlasivky na poslední okamžik ožijí a vydá se z nich až nelidsky žalostný řev.

Taehyung prudce otevřel oči a zastánal, to ho probudil nehezký pád z pohovky, na které předtím nedobrovolně usnul. Únava ho porazila na plné čáře a tohle byl jeho trest. Nemotorně se vyškrábal na nohy a posadil se zpět na pohovku. Zaklonil hlavu a přivřel oči. V hlavě měl podivně prázdno a zároveň tušil, že se mu zdálo něco znepokojivého, ale vůbec si nemohl vzpomenout, co to bylo.
"Zlé sny?" vytrhl ho z hloubání JungKook, který se vedle něj náhle posadil.
"Ne, já jen.." začal Taehyung, ale nedořekl to. Všiml si totiž, že opodál stojí Jimin s Jinem a smějí se. Kdovíproč mu to přišlo, jako by se mu vysmívali. Na vyvrácení této myšlenky mu také nepřidalo, že se přitom koukali přímo na něj. Navodilo to v něm pocit frustrace a připomnělo mu to události předešlého dne. "Dej si kafe, Tae," strčil do něj JungKook, aby si opět získal jeho pozornost.
"Mmm," zamručel Taehyung a stále sledoval dvojici svých kolegů a zároveň přátel, jak se opírá o rám dveří a cosi si šeptá. JungKook zpozoroval jeho pohled a pak se otočil zpátky na kamaráda. Chápavě se usmál. "Každý z nás je pekelně vyčerpaný, nemusíš si to zazlívat. Všechno bude dobré." Přišlo mu, že poslední věta nepatřila k jemu nevhodnému usnutí uprostřed bílého dne, ale dál se nad tím nepozastavoval.
"Jo, díky.." zamumlal Taehyung a rozhodl se, že hlavní problém, který teď bude řešit, je cesta ke kávovaru a zpět.