Different relationship

Kapitola šestá: Co bude dál?

"To není možný.."
"Snažím se opakovat si tohle pořád dokola a držet se toho, jako by se z toho mohla stát pravda. Ale ty letenky mluví za vše." Taehyung je přistrčil Jiminovi, který si je od něj opatrně vzal.
"Jak jsme si toho mohli nevšimnout?" Jimin si to četl pořád dokola, ale písmenka zůstávala stejná.
"Nevím."
"A co budeme dělat..?"
"To taky nevím.." Taehyung bez výrazu koukal před sebe, "nemám nejmenší tušení, ale řekl bych, že máme pěkně velký problém."
Zbytek cesty spolu nemluvili, na to byli moc otřesení. Ovšem ta pravá panika se probudila, teprve když přistáli na letišti v Paříži s nulovou znalostí francouzštiny a jen minimální znalostí angličtiny. A k tomu všemu jim bylo dobře známo, že Francouzi angličtinou mluví jen velice neradi. 
Taehyung se snažil neztratit hlavu a místo toho zkusil zavolat NamJoonovi. Také zjistil, že mu v mezičase došlo několik vyděšených zpráv od Kookieho a má asi xy zmeškaných hovorů od všech ostatních členů a manažera. Jimin na tom musel být podobně protože po zapnutí svého telefonu otráveně vzdychl. NamJoon to zvedl hned po prvním zvonění.
"Kime Taehyungu! Sakra, zapřísahám tě, abys přišel s nějakým dost dobrým vysvětlení! Kde do všech pekel ty i Jimin vězíte?!" Taehyung věděl, že je na něj naštvaný, ale nedokázal popsat, jakou cítí úlevu, že slyší jeho hlas,i když byl takhle.. znepokojený.
"Nevím, jak je to možný," začal pomalu, "ale oba jsme právě přistáli na letišti v Paříži." Na druhé straně linky bylo asi deset sekund prázdné ticho.
"Děláš si srandu, že jo?" zamumlal NamJoon.
"Bohužel ne." Další odmlka.
"Počkej.. nevzali jste si ty letenky z poličky..?" Taehyung se zarazil. Vzpomněl si na tu osudovou chvíli, kdy byl tak moc nervózní, aby mu neuletělo letadlo, že vzal první náznak letenek, který spatřil.
"Cože? No.. asi jo, proč?"
"Ty nebyly pro vás, dal je Jinovi jeho kamarád a on si je tam nechal. Vy dva jste takový poplety, bože můj!" Taehyungův žaludek udělal kotrmelec. Cítil se opravdu trapně. Celé tohle byla zjevně jen a jen jeho chyba.
"Promiň.. omluv se za mě Jinovi, prosím."
"Tae, to teď neřeš, Jin to přežije. My musíme vymyslet, co uděláme s váma dvěma."Taehyung se letmo ohlédl na Jimina, který se svým kufrem postával kousek něj ve vestibulu letiště. Vypadal tak ztracený, jako se cítil i on sám.
"Napadá tě něco?"
"Hm, máte peníze..?"
"Já nemám nic, co bych mohl použít tady. Tuším, že Jimin na tom bude stejně," povzdechl si. "Podělal jsem to."
"Nelituj se, Tae. A počkej chvíli." V pozadí se začaly ozývat nějaké hlasy, kterým sice Taehyung nerozuměl ani slovo, ale pochopil, že to bude pravděpodobně konverzace s ostatními členy. "Jin přišel s nápadem," vrátil se NamJoon po chvilce, "chtěl tam letět ke svému kamarádovi ze školy, který se odstěhoval v poměrně útlém věku, ale udržují spolu vztahy, zbytek není důležitý, každopádně korejsky si pořád pamatuje. Mohli byste u něho nějakou dobu zůstat, než vymyslíme, co podnikneme dál a jak vás dostaneme zpátky. Když řeknete, že jste od Jina, určitě vás u sebe nechá. Festival budeme muset absolvovat bez vás, je mi to líto, ale do dnešního večera vás sem asi nijak nedostaneme."
"Rozumím," skoro zašeptal Taehyung. Krutost reality ho dostihla. Jenže nejhorší na tom bylo, že svou nerozvážností neublížil jen sobě, ale i Jiminovi. Ne že by mu na něm tak záleželo, ale přece..
"Je mi to líto."
"Jo, to mně taky."
"Ale slib mi, že se z toho nezačneš hroutit, jo? Pošlu ti do zprávy, jak se dostanete k tomu kamarádovi. Není to naštěstí moc daleko, takže vám to pěšky bude trvat prý jen něco kolem půl hodiny. Zvládnete tam dojít, že jo?" V tu chvíli NamJoon svým starostlivým hlasem ze všeho nejvíc připomínal maminku kachničku, za kterou se kolébá tucet malých kachňat, o která se musí postarat. Nebylo to vůči němu fér. Nic z toho, co pro ně musel podstupovat.
"Zvládneme to, díky."
"Jinak tě pozdravuje Kook. Držte se, já už musím končit, ještě ti zavolám." A položil to.
Taehyung zůstal chvíli jen tiše stát. Hluk okolo sebe včetně vrzání kufrů a překřikujících se hlasů lidí úplně vypustil. Kéž by se mu to tak jen zdálo. Kéž by to tak byl hodně nepříjemný sen, ze kterého by se mohl probudit. Nedokázal si to nevyčítat.
"Taehyungu.." Nevěděl, kdy to stihl, ale Jimin najednou stál vedle něj a položil mu ruku na rameno. Taehyung ji překvapeně setřásl a ustoupil. Přesto mu přišlo, jako kdyby se mu jeho prsty přes kabát vypálily do kůže. Nechtěl ho mít tak blízko, mátlo ho to. Na Jiminově tváři se na chvíli objevila ublíženost, ale rychle zase zmizela za neutrální maskou.
"Dozvěděl ses něco?" zeptal se. Taehyung mu rychle vysvětlil situaci. A pak bez jakéhokoli dalšího slova vzal svůj kufr a zamířil k východu, mobil s esemesku od NamJoona v ruce.
"To už se mnou do smrti nepromluvíš?" Dohnal ho Jimin.
"Hm," zamručel Taehyung. Nelíbilo se mu, jak to zlehčuje. Jako by snad o nic nešlo. Vyšel z vestibulu a na chvíli ho ochromila odlišnost světa venku. Bylo to tam stejné a zároveň úplně jiné. Rozprostírala se před ním rušná ulice s vysokými, ale zároveň roztomilými rodinnými i panelovými domy, kvetoucími stromy před nimi a davy elegantně oblečených lidí, které se valily na obě strany. Skoro jako řeka, která hrozí, že vás s sebou strhne a už nepustí.
"Tae.."
"Prosím, ocenil bych teď chvíli bez mluvení, neber si to špatně, ale chci přemýšlet." Jimin zmlkl. A Taehyung byl moc rozrušený sám sebou na to, aby mu bylo líto, jak ho odbyl.
Navíc to nebyl zdaleka ten nejhorší problém, který teď museli řešit. Podíval se na zprávu o místě, kam se měli dostat, pak na ten úplně nový svět před sebou a zase zpátky.
Vůbec se neorientoval.
"Myslím, že zabloudíme," prohodil směrem k Jiminovi a vmísil se do davu, který ho okamžitě pohltil.