𝐖𝐞𝐥𝐜𝐨𝐦𝐞 𝐭𝐨 𝐦𝐲 𝐡𝐞𝐚𝐝 | Mystery

Kapitola 6

Další den ve škole se mnou Honza neprohodil jediný slovo, dokonce mě ani nepozdravil. Řeč jsem tedy započala já a to až u oběda. Měla jsem chuť si do něho taky jednou rýpnout a zjistit, proč najednou dělá, jako že mě nezná.

,,Jak to, že jsi včera tak zmizel?" zeptala jsem se a posadila se naproti němu ke stolu.

,,To jsem vám tam měl dál dělat křena?" odpověděl otráveně. Jo tak on je pán kvůli něčemu naštvaný.

,,Takže jsi šel domů" vyzvídala jsem.

,,Co je ti potom kam jsem šel?" vyjel na mě. Hádat jsem se s ním teda rozhodně nechtěla a tak jsem se raději rozhodla už mlčet. On se však najednou rozpovídal.

,,Když tě to teda tak zajímá, byl jsem s jednou holkou na mojitu"

Škodolibě jsem se na něho usmála a konečně jsem si rýpla ,,Aha to na něho zveš každou holku?" 

On se místo odpovědi rychle zvedl od stolu.

,,Každou ne" zavrčel a odešel pryč z jídelny. Co se mu proboha stalo, jindy je samý vtípek a teď se hned urazí?

Naštěstí za mnou ke stolu zanedlouho přišel Karel. V to jsem tajně doufala. Celou uplynulou noc jsem nemyslela na nic jiného než na náš tanec, měla jsem ho plnou hlavu. Tak moc bych s ním chtěla znovu tancovat..

,,Máš dneska odpoledne čas, že bychom zase zašli na pláž?" zeptala jsem se ho tedy.

,,Dneska?" vylekal se ,,To bohužel ne už mám něco v plánu" dodal rychle.

Asi byl blbý nápad mu tohle navrhnout, teď to vypadá, že o něho až moc stojím a když už, tak jsem mohla být aspoň trochu originální a vymyslet jiné místo. Nadávala jsem si v hlavě.

,,A copak máš teda v plánu, jestli to teda není tajné?" byla jsem zvědavá.

Karel se opět zatvářil vylekaně a než ze sebe stačil vykoktat odpověď, objevil se u našeho stolu Martin s Vadimem. Tím náš rozhovor skončil. Karel se totiž ihned zapojil do debaty kluků, která mě zajímala stejně tak jako asi matematické rovnice. A tak jsem raději rychle dojedla svůj oběd, rozloučila se a odešla domů.

Máma byla opět fuč, ale hledat jí se mi dnes moc nechtělo. Možná bych mohla vyrazit na pláž jen tak sama a pořádně si to tam prohlédnout. To mi přišlo jako super nápad a tak jsem ihned vyrazila. Po téhle pláži bych mohla chodit celý den. Stále je tu tolik míst, které stojí za to prozkoumat. Teď by bylo ale nejlepší vydat se k molu. Schyluje se k západu slunce a tam bude na tento úkaz určitě nejkrásnější pohled.

Po cestě k molu jsem narazila na malou holčičku. Normálně bych kolem ní prošla bez povšimnutí, kdybych však nezaslechla její potichý pláč. Zažehl ve mě opatrovatelský pud. Co když se ztratila? Musím se jí zeptat, co se stalo a pomoct jí, nebo se o to alespoň pokusit.

,,Ahoj, co se ti stalo?" usmála jsem se na ní mile. Podívaly se na mě dvě modré uplakané oči.

,,Ztratila jsi se?" zkusila jsem hádat. Mlčky zakývala hlavou na znamení souhlasu.

,,A komu?" zeptala jsem se. Místo odpovědi natáhla ruku a prstem ukázala někam za mě. Nechápavě jsem se otočila. Za mnou běhalo nejmíň dvacet děcek v jejím věku. Smáli se a povídali si mezi sebou. Pak se ale najednou zastavili a ztichli. Všechny spočinuli svým pohledem na mně. Nechápala jsem co se děje. Proč mě tak hypnotizují pohledem.

,,Deb jsi v pohodě?" ozval se někde v dáli něčí hlas. Setmělo se mi před očima a najednou jako bych se probudila ze sna. Ležela jsem na písku. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Nikde ani jedno dítě.

,,Co se ti stalo?" ozval se zase ten hlas. Podívala jsem se nahoru a spatřila Honzovu hlavu sklánějící se nade mnou.

,,Viděl jsi ty děti?" zeptala jsem se ho, když mi pomáhal zvednout se na nohy.

,,Jaký děti?" nechápal.

,,Noo.. žádný.. já už musím domů" vykoktala jsem ze sebe a vyrazila rychlým krokem na tramvaj. Nemohla jsem uvěřit tomu, co se právě stalo. Bylo to tak skutečné.
Máma zrovna seděla v křesle u televize, když jsem dorazila domů. Rozhodla jsem se jí o tomhle mém podivném zážitku neříkat, nechtěla jsem jí přidělávat zbytečné starosti. Posadila jsem se vedle na gauč a odpovídala jí na takové ty normální rodičovské otázky, jako třeba kde jsem byla a jak bylo ve škole.
V televizi zrovna běžely večerní televizní noviny a v nich pořád ty samé nudné reportáže. Vykradený krámek, bouračka dvou aut, zavražděná holčička..

,,Cože?" vykřikla jsem tak nahlas až se toho mamka lekla.

,,Copak?" zeptala se mě. Já jí však neodpověděla. Soustředila jsem se jen na reportáž o holčičce, kterou dnes ráno někdo zavraždil. O holčičce, kterou jsem dnes potkala na pláži....