𝐖𝐞𝐥𝐜𝐨𝐦𝐞 𝐭𝐨 𝐦𝐲 𝐡𝐞𝐚𝐝 | Mystery

Kapitola 14

,,Tak co se stalo v té škole?" zeptal se mě, když už jsme měli skoro dojedeno. Spolkla jsem poslední kousek lososové bagety, zhluboka se nadechla a dala se do vyprávění. Řekla jsem mu všechno. To jak mě na schodech málem srazil ten podle všeho duch, kterého pak Honza honil po celé škole. A i to jak duch proběhl skrz Karla, to ho obzvlášť znepokojilo.

,,On mnou prošel?"

,,Spíš proběhl"

,,Tak to je.." nemohl najít to správné slovo.

,,Sakra divný" vypadlo ze mě. Karel jen mlčky přikývl na souhlas.

,,Měli bychom se vydat k tomu domu, než se bude stmívat" upozornila jsem ho. Díky tomu, co se ve škole dnes stalo, se ve mně zvědavost ještě více probudila, už jsem nepochybovala o tom, jestli to je dobrý nápad. Měla jsem takové tušení, že ta holčička a ten kluk ve škole spolu mají něco společného.

Karel souhlasil a zvedl se s tácem v rukou od stolu. Udělala jsem to samé. Společně jsme se vydali tác uklidit a pak jsme opustili občerstvení. Vůbec jsem nevěděla, kde se ulice, ve které holčička bydlela, nachází a tak jsem se Kovym nechala vést.

,,Už jenom kousek" oznámil mi po asi desetiminutovém šlapání do strmého kopce. Potěšilo mě to, neboť mě už začaly opouštět síly.

Naštěstí to nebylo, jen takovéto lživé povzbuzování, opravdu se před námi zanedlouho objevil menší cihlový domek, stejný jaký jsem viděla na fotkách u článku.
Vypadalo to, že je prázdný. Žádné sousední baráky kolem sebe naštěstí neměl, takže nehrozilo, že by nás překvapil nějaký soused. Nejistě jsme se přiblížili k předním oknům a nakoukli dovnitř. Nikde nikdo. Už téměř bez obav jsme se procházeli zahradou.

,,Víš, co mě napadlo?" zeptal se mě Karel.

,,Nevím, povídej" vyzvala jsem ho.

,,Zítra bychom sem mohli jít večer a zkusit vyvolat ducha té holky"

Nápad to byl jistě zajímavý, avšak já si nerada zahrávala s takovými věcmi.

,,Třeba by nám řekla, proč si jí viděla" řekl, když viděl, jak se rozmýšlím. Nejspíš měl pravdu.

,,Popřemýšlím o tom" odpověděla jsem.
Poté jsme se dál mlčky procházeli po zahradě toho domku. Nic podezřelého, co by nás mohlo zajímat, jsme nenacházeli. Když v tom najednou..

,,Debí támhle něco je" zvolal Karel a ukázal na hromadu hlíny.

,,Co?" zeptala jsem se ho. On se k ní ale místo odpovědi bezmyšlenkovitě rozeběhl. Běžela jsem za ním.

,,Podívej" řekl, když jsme se u té hromady zastavili. Pozorně jsem si jí prohlédla. Vypadalo to jako obyčejná hromada hlíny. Pak jsem si toho konečně všimla. Na jedné straně hromady z pod hlíny vyčuhoval kus růžové látky, vypadalo to jako rukáv. Proč by někdo zakopával pod hlínu oblečení?
Z ničeho nic se za námi ozvalo hrozivé zaštěkání. Polekaně jsme se otočili a spatřili velikého černého psa, jak se řítí k nám.

,,Utíkej!" houkl na mě Karel. Dala jsem se do rychlého úprku. Karel byl o něco rychlejší, proto mě vzal za ruku a táhl za sebou. Uběhli jsme několik metrů, než jsme si uvědomili, že za námi nic neštěká. Otočili jsme se. Žádný pes za námi neutíkal.

,,Nejspíš nás chtěl jenom odehnat" napadlo mě.

,,To jsme mohli čekat, že tu nechají alespoň psa na hlídání" odpověděl mi na to udýchaný Karel.

,,Jo to mohlo" souhlasila jsem. Chvíli jsme oba rozdýchávali náš rychlý běh, pak mě Kovy doprovodil domů, sama bych k němu totiž netrefila.

,,Kde si tak dlouho byla?" vyptávala se mě mamka, když už jsem byla doma.

,,Venku" odpověděla jsem stroze. To však mamce nestačilo.

,,S kým?"

,,S kamarádem"

,,Ze školy?"

,,Jo, už jsem unavená, půjdu si lehnout" ukončila jsem její křížový výslech a odešla do svého pokoje. Tam jsem se unaveně rozvalila na svou postel. Napadlo mě napsat Honzovi. Dlužil mi za dnešek vysvětlení. Navíc pořád nemám jasno jak to je s ním a jeho docházkou do školy.

Zapnula jsem aplikaci messengeru a klikla na fotku Honzy v kolečku. Vedle jeho jména bylo napsáno, že nebyl online více než týden..