𝐖𝐞𝐥𝐜𝐨𝐦𝐞 𝐭𝐨 𝐦𝐲 𝐡𝐞𝐚𝐝 | Mystery

Kapitola 12

Zírala jsem na něho s otevřenou pusou.

,,Honem musíme za ním!" vykřikl znovu a tím mě probudil z mého tranzu. Rychle jsem ho poslechla a rozeběhla se nahoru po schodech. Kluk už ale dávno zmizel někde ve školních chodbách a tak jsem neměla nejmenší tušení kam utíkat dál.

,,Sakra!" zaklel rozzlobeně Honza.

,,Co se děje? Co je zač? Proč ho honíš?" vychrlila jsem na něho několik svých zvídavých otázek. On se na mě pochmurně zamračil a pronesl.

,,Povídat si můžeme někdy jindy, bude dost času na vysvětlování, teď ho musím najít, určitě tu ještě pořád někde je" ihned jak to dořekl, dal se do kroku a já se samozřejmě vydala za ním.

,,Zvládnu to sám" zavrčel mým směrem. Na to jsem ale nedbala a mlčky ho dál následovala.

Šli jsme rovně dlouhou školní chodbou a postupně nakukovali do všech nezamčených dveří. Hlavu jsem měla plnou otázek. Co to tu vlastně dělám? Proč mu pomáhám? A co tu vlastně dělá on? Opět nebyl od rána ve škole a objevil se tu až odpoledne. Vždyť by z toho mohl mít pěkný průšvih, kdyby ho tu někdo z učitelů, který nás dnes učil, viděl. A on tu ještě nahání nějakého kluka. To se s ním chce rvát nebo co?
Chtěla jsem se ho na tohle všechno znovu ihned zeptat, ale jakmile jsem ze sebe vydala jedinou hlásku, otočil se na mě, přiložil mi svojí dlaň na rty a potichu zapštil. Nezbývalo mi tedy nic jiného než být poslušně ticho a držet s ním krok.
Došli jsme až nakonec chodby a nikde toho kluka nenašli.

,,Musíme jít do horního patra" zašeptal Honza a rychle se vydal ke schodišti. Já jsem mu byla v patách. Na patře jsme postupovali úplně stejně jako dole. Jedny dveře za druhými jsme otevírali a zkoumali, jestli se za nimi někdo neskrývá. Hledání bylo však opět neúspěšné a my se podle mého očekávání vydali do dalšího posledního patra.

Hned jak jsme vyšli poslední schod dveře na konci chodby se s hlasitým prásknutím zavřeli. Okamžitě jsme se k nim rozeběhli, když jsme je, ale rozrazili dokořán, místnost byla prázdná. Musel tam být. Ty dveře se přeci nezavřeli sami od sebe a průvan to taky nemohl být, neboť v místnosti nebylo žádné otevřené okno. Až po chvíli jsem si všimla, že jsme v nějakém starém kumbálu se starými přírodopisnými věcmi. Všude na skříních byli vycpaná zvířata, na zdech několik zarámovaných nástěnek s přišpendlenými pavouky, brouky a motýli a v rohu stál kostlivec, na kterém jsem se kdysi učila rozeznávat lidskou kostru. Popravdě to tam vypadalo dost děsivě. Nejspíš v tomhle kumbálu dlouho nikdo nebyl, teda aspoň uklízečka rozhodně ne. Na všech věcech byla obrovská vrstva prachu, až mě z toho štípalo v nose a okna byla tak špinavá, že skrz ně ani neprosvítal sluneční svit.

Najednou se za jednou z dřevěných skříní ozvalo zašramocení.  Polekaně jsem rukou chňapla Honzovu dlaň a pevně ji stiskla. On se na mě překvapeně podíval a pak cuknutím vyškubl svou dlaň z mého sevření.
Vydal se ke skříni a já místo abych šla z druhé strany, jsem šla jako ocásek za ním. Samozřejmě že ihned jak jsme se za ní koukli, kluk vyběhl druhou stranou pryč z místnosti. Rychle jsme se vydali za ním. Sledovali jsme ho až ke schodišti, po kterém seběhl dolů. Byl opravdu rychlý to se mu muselo nechat ale my jsme ho neztráceli z dohledu.

Když jsme seběhli schody, všimla jsem si Karla opírajícího se o zeď na chodbě. Kluk se na něho s rychlostí řítil, ale Karel koukal někam, skoro to vypadalo, že skrz něho jakoby si ho vůbec nevšiml.
,,Karle, chyť ho!" zavolala jsem udýchaně. Karel se na mě překvapeně podíval, v ten moment kluk proběhl skrz něho jakoby to by nějaký duch.