𝐖𝐞𝐥𝐜𝐨𝐦𝐞 𝐭𝐨 𝐦𝐲 𝐡𝐞𝐚𝐝 | Mystery

Kapitola 11

Další den se mi škola neskutečně táhla. Nemohla jsem se dočkat odpoledne a o to to bylo horší. Ve třídě jsem si ani neměla s kým povídat, když na mě byl Honza naštvaný, on vlastně ani ve škole nebyl, takže to bylo stejně jedno. Co bych ten den dala za to, aby mě otravoval. Mlel sice skoro pořád o věcech, které mě nezajímali, ale občas mě i rozesmál a den mi s ním neskutečně rychle utekl.

Doufala jsem, že až ve škole bude, dokážu se s ním udobřit. Zkoušela jsem mu i psát a udobřit se hned, ale ani jednu zprávu si nepřečetl. Dokonce už celé dva dny nebyl online.

Ještě že už mi zbývalo přežit pouhé dvě hodiny do naší tajné výpravy k domu holčičky. Vlastně jsem ani pořádně nevěděla, co tam chci hledat. Jistě už to tam prolezli vyšetřovatelé. Co když nás tam někdo uvidí, bude mu to divné a zavolá na nás policii? Jak bychom jim pak vysvětlovali, proč tam jsem? Začaly se mi do hlavy vkrádat obavy. Odvolat jsem to ale nechtěla.
Předposlední hodina byla přímo úmorná. Nudný a hlavně nekonečný výklad učitelky mě nebezpečně uspával. Oči jsem ale nemohla zavřít ani na sekundu. Neboť i taková chvilka stačila na to, abych se dokonale poddala spánku. Zrnčení zvonku pro mě bylo jako rajská hudba.

Přestávku jsem přežila se sluchátky v uších a pozorováním mých spolužáků. Jako každá třída i ta má byla tvořena různými skupinkami lidí. Namyšlené barbíny, které nedokázaly nic jiného než pomlouvat ostatní, namyšlení kluci, kteří jediné co chtěli, bylo dostat se jedné z barbín do kalhotek. Šprti, které všichni využívali na opsání domácích úkolů. A pak poslední skupinka, kterou jsem tvořila já a to člověk, který se s nikým nebaví.

Když jsem do téhle školy přišla, chystala jsem se změnit, zapadnout do jiné skupinky, ale skončila jsem v té samé jako vždycky. Ne že by mně to nějak extra vadilo. Nejsem moc společenský člověk. Většinou se zajímám o věci, o kterých nemají lidé z mého okolí ani potuchy, takže jsem raději samotářka. Někdy by se ovšem hodilo mít někoho, s kým bych se mohla bavit, někoho kdo by mi pomohl přežít čas strávený ve škole.

Takhle mi nezbývá nic jiného než se modlit, aby už škola skončila a já se dostala aspoň na oběd, kde by už na mě čekal pozitivně naladěný Karel. Od toho mě ale stále ještě dělila jedna hodina.

Nikdy bych nevěřila tomu, že budu ráda za nečekaný test, ale teď jsem ráda opravdu byla. Hodina díky němu utekla o něco rychleji a ani to nebylo nic moc těžkého. V této škole vlastně nejsou žádné testy moc těžké. Když nad tím tak přemýšlím od doby, co jsem se sem přestěhovala, jsem se ještě pořádně neučila a i přes to mám až podezřele dobrý prospěch. Možná kdybych se učit začala, zapadla bych do skupinky šprtů.

Konečně se podruhé ozval ten rajský zvuk školního zvonění. Všichni okolo mě si jako na povel začali bez ohledu na výkřiky učitelky, že hodinu končí ona a ne zvonek, balit věci do tašek. Po chvíli to učitelka vzdala a s ustaraným pohledem svolila k odchodu. Všichni se jako sněhová lavina nahrnuli ke dveřím. Všichni kromě mě. Chtěla jsem být sice také pryč ze třídy co nejdřív, ale za to mačkání mezi ostatními mi to nestálo. Raději jsem si chvíli počkala a až když na chodbě trochu ustal povyk, vyšla jsem ze třídy.

Scházela jsem zrovna schody směrem k jídelně, když do mě zezadu vrazil nějaký cizí kluk. Ani si toho, že mě málem porazil na zem, nevšiml a běžel dál. Nechápu tyhle lidi, kteří se pořád někam hrnou.

Za chvilku se ten kluk znovu objevil přede mnou a běžel zpátky nahoru. Nechápavě jsem se za ním ohlédla. Jediné co jsem viděla, byli jeho vzdalující se záda.

,,Nenech ho utéct!" ozval se výkřik. Polekaně jsem se otočila zpátky, abych zjistila, kdo to vykřikl. V ten moment se přede mnou objevil udýchaný Honza.