𝐖𝐞𝐥𝐜𝐨𝐦𝐞 𝐭𝐨 𝐦𝐲 𝐡𝐞𝐚𝐝 | Mystery

Kapitola 16

,,Debí, co děláš doma?" ozval se za mnou mámin překvapený hlas.

Nebyla jsem schopna slova. Přede mnou stál polonahý Hans.

,,Já? Co tu dělá on?" vyhrkla jsem ze sebe.

Máma i Hans se na sebe podívali. Pak přes sebe začali něco nesrozumitelně drmolit.

,,Stop!" zastavila jsem je. Pokusila jsem si to, co jsem z jejich drmolení rozuměla, poskládat v hlavě.

,,Takže, vy spolu co?..Chodíte?" zeptala jsem se jich po chvíli. Oba se na mě usmáli a chytili se za ruce.

,,Už to tak vypadá" odpověděla mi mamka a podívala se na Hanse, ten souhlasně kývnul hlavou.

,,A teď ty, co tu děláš?" zajímali se.

,,Bydlím?" odpověděla jsem ironicky.
Mamce z tváře zmizel úsměv a nahradil ho vážný pohled.

,,Víš jak to myslíme" řekla rázně.
Protočila jsem očima.

,,Dodělaly jsme se spolužačkou projekt dřív, než jsme předpokládaly" zalhala jsem. Samozřejmě jsem s pravdou ven nešla. Hans ale poznal, že lžu. Všimla jsem si, jak se na mě nedůvěřivě podíval.

,,Jsem unavená, jdu si lehnout" oznámila jsem jim dřív, než stačil cokoliv říct a odešla do svého pokoje.

Dala jsem si sprchu a ihned zalezla do postele. Snažila jsem se na to, co se dnes stalo u toho domu s Honzou nemyslet. Ráno mě jako obvykle vzbudil budík a tentokrát to opravdu budík byl. Neochotně jsem vstala z postele a vydala se do koupelny. Vykonala jsem ranní hygienu, trochu se nalíčila a převlékla, prostě každodenní ranní rutina.
Odešla jsem do kuchyně, kde seděla mamka s Hansem.

,,Pořád tu jste" pronesla jsem k Hansovi, když jsem si přisedla k nim ke stolu.

,,Očividně ano" odpověděl mi na to s úsměvem.

Po zbytek snídaně jsme byli potichu. Já se spokojeně ládovala lívanečky a zapíjela je mým oblíbeným jasmínovým čajem, Hans si pročítal noviny a mamka usrkávala kávu. Zanedlouho se oba zvedli od stolu s tím, že už musejí odejít do práce. Rozloučila jsem se s nimi a odešla do svého pokoje pro batoh. Poté jsem odešla do školy.

Honza ve škole samozřejmě chyběl, už mě to ani nepřekvapilo, jen by mě zajímalo, jestli takhle flákal školu pořád, plánovala jsem se na to optat Karla.

Vyučování uběhlo víceméně rychle, asi už jsem si zvykla na těch sedm hodin. Když zazvonilo na konec poslední hodiny, vydala jsem se na oběd. Karel v jídelně ještě nebyl. Tak jsem si vybrala jeden z volných stolů a čekala na něho.

Když se ani po deseti minutách v jídelně neobjevil, začalo mi to připadat divné. Najednou se u mého stolu objevil Martin.

,,Můžu?" zeptal se a prstem ukázal na židli naproti mně.

,,Jo jasně" odpověděla jsem mu. Sedl si na židli a dal se mlčky do jídla.

,,Karel dnes ve škole nebyl?" zajímalo mě.

,,Jo, nebyl" odpověděl mi s plnou pusou.

,,Vlastně jsem se tě chtěl zeptat, jestli nevíš, co s ním je?" dodal.

,,Nevím"

Martin se na mě podezřívavě podíval.

,,Karel mi říkal, že jste spolu ve středu někde byli" oznámil mi.

,,No a?"

,,Od té doby se neukázal ve škole, to u něho není normální"

Zaraženě jsem se na něho podívala. Co tím chce říct, si snad myslí, že jsem Karlovi něco udělala? Něco mi tím ale připomněl.

,,A u Honzy to normální je?" zeptala jsem se ho.

,,O Honzovi se teď nebavíme" odsekl.

,,Tak začněme" řekla jsem mu na to rázně. Martin si povzdychl.

,,Ten školu vždycky flákal" trochu se mi díky tomu ulevilo.

,,Udělali jste si něco s Karlem?" zeptal se mě.

,,Ne" odpověděla jsem rázně. Vypadalo to ale, že mi nevěří.

,,Jsem jeho nejlepší kámoš, poznám, když se s ním něco děje, neodpovídá mi na žádné moje zprávy" řekl vážným tónem.

,,Nic jsme si neudělali, jen jsme spolu byli na obědě" zalhala jsem. Začalo mi to vrtat hlavou. Je možné, že se s Karlem vážně něco děje?

,,Už musím jít, ahoj" řekla jsem rychle a vstala od stolu. Uklidila jsem tác a vydala se ze školy domů. Hans už u nás nebyl, za to na mě čekala velmi naštvaná mamka, to jsem poznala už na první pohled.

,,Posaď se!" nařídila mi a hlavou kývla směrem k jídelnímu stolu. Zaraženě jsem jí poslechla a posadila se. Máma si také sedla a zhluboka se nadechla.

,,Můžeš mi prosím tě říct, kde jsi včera doopravdy byla?" zeptala se mě a přísně se na mě podívala. Nemusím snad ani říkat, jak moc mě s tím zaskočila.

,,No..přeci u spolužačky" lhala jsem znovu. Mamka ale o mé lži očividně nějakým záhadným způsobem věděla.

,,Nelži mi! Víš, jak to nemám ráda" zvedla na mě svůj hlas. Provinile jsem se na ní podívala. 

,,Byla jsem se spolužákem" broukla jsem potichu.

,,A můžeš mi říct, proč tu zvonili dva policajti, kteří hledali mladou dívku se zrzavými vlasy, hubené postavy, která měří asi metr šedesát a včera na sobě měla černé džíny a růžový svetr s motýlky, přesně jako jsi měla ty?" vybalila na mě pořád se zvýšeným hlasem.

To mně doslova vyrazilo dech.

,,Prý si dvakrát nepovoleně vstoupila na pozemek nějaké rodiny, které před týdnem někdo zavraždil malou dcerku, víš, jaké problémy by si z toho mohla mít?" doplnila svůj proslov.

,,Proč si tam proboha chodila?"