𝐖𝐞𝐥𝐜𝐨𝐦𝐞 𝐭𝐨 𝐦𝐲 𝐡𝐞𝐚𝐝 | Mystery

Kapitola 26

,,Debí" ozval se za mnou známý hlas vykřikující mé jméno, když jsem druhý den ráno odcházela od své skříňky.

,,Chtěla si se mnou mluvit" oznámil mi můj hnědovlasý kamarád, když jsem konečně zareagovala na jeho volání a otočila se k němu čelem.

,,No jo..jo chtěla" vzpomněla jsem si, že jsem mu večer posílala zprávu, málem bych na to úplně zapomněla.

,,Bude ale lepší když to necháme po škole" dodala jsem, když na mě upřel svůj zvědavý pohled.

Chápavě pokýval hlavou.

,,Sejdeme se před školou?" navrhla jsem, i když to znamenalo, že na něho budu hodinu čekat, ten den jsme totiž měli zkrácené vyučování.

,,Jo, dobře" souhlasil.

Pousmála jsem se na něho a pak se vydala na vyučování, ještě před tím než jsem zmizela ve své třídě, jsem se otočila jeho směrem, a když jsem spatřila, že mě sleduje, mávla jsem na něho rukou na prozatímní rozloučení. Mávnutí mi opětoval a pak se otočil k odchodu.

Celý den po čas vyučování jsem přemýšlela, jak Karlovi povím, co se kolem mě děje. O duchách už sice něco věděl ale jak mu mám říct, že se mi zjevuje jeho mrtvý kamarád? Který navíc ještě ani neví, že je mrtvý. Co když mu o tom už řekl Vadim a Karel si teď myslí, stejně jako ostatní, že jsem blázen?

Začala jsem se toho čím dál tím víc bát, nejradši bych mu snad vůbec nic neříkala, ale už jsem s ním měla sjednanou schůzku. Možná bych mu mohla napsat, že mi je blbě, takže jí ruším, ale stejně by druhý den chtěl slyšet, co jsem mu to potřebovala říct.

Nezbývalo mi zkrátka nic jiného než jít s pravdou ven. Vyučování mi uteklo rychle, takže mi už zbývala jen hodina do doby, než se můj kamarád ukáže u školy.

,,Jsem tu" nadskočila jsem leknutím, když za mými zády promluvil. Byla jsem začtena do své oblíbené knihy, takže jsem si ani nevšimla, že už uběhla hodina.

,,Fajn" zhluboka jsem se nadechla a uklidila knihu do své kabelky.

,,Půjdeme do kavárny?" zeptal se mě. Jak jinak, on bez kafe nedá ani ránu.

Souhlasně jsem zakývala hlavou a tak jsme se vydali do centra města.

,,Tak povídej" vyzval mě po cestě, bylo na něm vidět, že už je celý nedočkavý a zvědavý, co mu povím.

,,No" začala jsem nejistě.

,,Víš jak jsem měla ty dva incidenty s duchy?"

Po tom co jsem se ho zeptala na tuto otázku, mu trochu zvážněl výraz v obličeji, asi pochopil, že to co mu chci říct, není jen tak ledaco.

,,Vím" odpověděl jednoduše.

,,Viděla jsem dalšího" zašeptala jsem, aby mně neslyšeli lidé, kteří zrovna procházeli kolem nás.

,,Koho?" zajímal se ihned naopak až moc nahlas.

Gestem ruky jsem mu naznačila, ať se ztiší. Nemusel o tom přeci vědět každý.

,,Honzu" odpověděla jsem pak a nasměrovala na něho svůj pohled.

Zastavil se uprostřed chůze a rty stáhl do tenké linky. Vypadal zvláštně, tak jako napůl překvapeně a napůl naštvaně.

,,Viděla jsem ho dvakrát po tom, co jsi mi řekl, co se mu stalo, on se mě ale pokoušel přemluvit, že není mrtvý" vysypala jsem ze sebe, když zaraženě mlčel s pohledem upřeným, někam kamsi, do dály.

,,To..to snad není možný" vykoktal ze sebe a zabodl svůj pohled rovnou do mě.

Nedokázala jsem se koukat do jeho očí a tak jsem svůj zrak sklopila na chodník, na kterém jsme se zastavili.

,,Já vím, taky jsem si to říkala" přitakala jsem.

On se zhluboka nadechl.

,,Chtěl bych ho vidět" řekl pak, zvedla jsem svůj zrak a spatřila, jak se v jeho očích zaleskl smutek.

Tak ráda bych mu to umožnila, ale on přeci neviděl ani toho ducha ve škole, co když prostě duchy vidět nemůže? Pak mě ale něco napadlo.

,,To asi bohužel nebude možné, ale mohl by sis s ním psát, mě prvně napsal zprávu" vzpomněla jsem si, jak jsem si myslela, že si ze mě někdo střílí a podala mu svůj mobil, aby se na naší konverzaci mohl podívat.

Zmateně svraštil obočí, když vzal do rukou můj telefon a najel na aplikaci messengeru.

,,Žádná konverzace tu není" oznámil mi.

Zaraženě jsem mu vytrhla mobil z ruky a sama se na to podívala. Měl pravdu, nic tam nebylo, jako bychom si s Honzou nikdy nepsali.