Kapitola 27

281 35 17
                                    

Nechápala jsem to.

,,Ale..ty zprávy tam byly, psal mi předvčerejškem" vykoktala jsem ze sebe s pohledem stále přilepeným na displeji mého telefonu.

,,Asi se musely nějak vymazat" přemýšlela jsem nahlas.

,,Jsi si jistá?" zeptal se mě opatrně Karel.

Nechápavě jsem se na něho podívala a mobil zastrčila do kapsy.

,,Co tím chceš říct?" změřila jsem si ho se zamračeným pohledem. Snad ze mě i on nechce dělat blázna. Tímhle jsme si přeci už jednou prošli.

Vypadal zamyšleně. Až po nějaké chvíli se dal do řeči.

,,No víš, nikdy jsi mi nedala jakýkoli důkaz o tom, že bylo to, co se ti stalo skutečné"

,,Ty ze mě děláš blázna?" vyjela jsem na něho ihned, co to dopověděl.

Zkřížil před sebe své paže jako by se snad bál, že se na něho vrhnu.

,,Ne..já jen..přijde mi to celé divné" snažil se, to co řekl nějak vylepšit.

Byl to ovšem chabý pokus. Co jsem si vůbec myslela? Proč jsem se vůbec rozhodla se mu svěřit? Mohla jsem čekat, že mi nebude věřit.

,,Ty si myslíš, že jsem si všechno vymyslela co?" vyštěkla jsem na něho a mé oči se zalily slzami.

Byla jsem na něho tak naštvaná, ale ještě více jsem byla smutná a zklamaná, zklamaná z toho, že mi nevěří a pravděpodobně ani nikdy nevěřil.

,,Odpověz!" vykřikla jsem po tom, co jen zaraženě mlčel. Pár lidí na ulici se na nás zvědavě otočilo.

Karel zopakoval gesto, které jsem na něho udělala před chvílí já, když jsem chtěla, aby se ztišil, mě to ale ještě více rozzuřilo.

,,Nebudu potichu, dokud neodpovíš!" křičela jsem na něho schválně dál. Tvář už jsem měla celou mokrou od slz.

On si nahlas povzdychl a pak se mi dlouze zadíval do očí.

,,Já nevím" zamumlal po chvíli.

Významně jsem pozvedla obočí.

,,Takovou odpověď nepřijímám, buď ano, nebo ne!"

Už dávno jsem věděla, že odpověď je ano, chtěla jsem to ale slyšet na vlastní uši z jeho úst. Možná že jsem i doufala, že mě překvapí. To se však, ale nestalo.

,,Podívej Deb, co když se ti to prostě všechno jenom zdálo, vím, že si myslíš, že je to skutečné, ale koukni se na to logicky"

To už bylo na mě dost. Neovládla jsem své chování a propukla v záchvat hněvu.

,,No jasně, prostě tím chceš říct, že jsem blázen, jako si to myslí všichni. Všichni byste do mě jen nejradši nacpali prášky proti stresu, anebo ještě lépe, mě zavřeli někam do cvokárny, protože jste tak zabedněný, že nepoznáte, že to co říkám je pravda a já sakra opravdu vidím podělaný duchy!" křičela jsem na něho až do té doby než mi došel dech, v ten moment jsem se otočila na podpatku a utekla pryč.

Na máminé tváři se objevil zděšený výraz, když jsem celá ubrečená dorazila domů.

,,Deb..zlato, stalo se něco?" přispěchala ke mně.

Chtěla jsem jí odpovědět ale místo toho jsem propukla v pláč. Pořád jsem myslela na to, že ten, koho jsem měla za kamaráda, dokonce jsem do něho byla zamilovaná, ano byla, mi celou dobu nevěřil nic z toho, co jsem mu říkala. Myslela jsem si, že se mu můžu svěřit se vším a že mě pochopí.

,,Všechno to byla pravda mami" dostala jsem ze sebe mezi vzlyky.

,,Co byla pravda, co tím myslíš?"

,,To v té škole..já..já viděla ducha"

Když jsem si se zděšením uvědomila, co jsem to právě řekla a hlavně komu, můj pláč jako na povel ustal. Mamka párkrát zmateně zamrkala.

,,Viděla jsem jich v tomhle městě víc" pokračovala jsem, když už, tak ať ví všechno.

,,Kde máš ty prášky?" vypadlo z mámy najednou.

Zmateně jsem se na ní zamračila. Jí zajímají prášky? Po tom, co jsem jí teď řekla, vážně?

,,Měla by sis je ihned vzít a na zítra tě objednám ke tvému psychiatrovi" 

𝐖𝐞𝐥𝐜𝐨𝐦𝐞 𝐭𝐨 𝐦𝐲 𝐡𝐞𝐚𝐝 | MysteryKde žijí příběhy. Začni objevovat