𝐖𝐞𝐥𝐜𝐨𝐦𝐞 𝐭𝐨 𝐦𝐲 𝐡𝐞𝐚𝐝 | Mystery

Kapitola 8

Nejradši bych se studem propadla do země.

,,Vidím, že už si se seznámila s tvým překvapením" pronesla mamka, když se objevila v kuchyni.

,,Jo taky si mi o tom mohla říct" zavrčela jsem na ní.

,,To už by nebylo překvapení" usmál se na mě Hans.

Pak jsme si všichni tři povídali o mé představě vymalování pokoje. Hans mě pozorně poslouchal a všechny mé nápady si črtal na papír. Nakonec mi dal vybrat ze tří skic. Vybírání bylo opravdu těžké, protože byla jedna krásnější než druhá. Po dlouhém přemýšlení jsem se rozhodla pro černo-fialovou galaxii plnou hvězd s černou dírou veprostřed. Zbývající tři zdi jsem chtěla mít světle fialové, aby ke galaxii ladily a trochu pokoj prosvětlily. Nemohla jsem se dočkat, až bude to co je na nakresleno na papíře namalované na mé zdi.

Mamka s Hansem pak odjeli do obchodu pro potřebné barvy a náčiní. Já měla za úkol zatím v pokoji zakrýt všechny věci, které nechci mít od barvy. Naštěstí jsem si stále ještě nevybalila většinu krabic, takže toho nebylo moc.

Mezitím mi na mobil přišla zpráva od Honzy, musel si dát asi hodně práce s tím mě najít na Facebooku, neboť tam jsem jenom pod mojí pro ně tajnou přezdívkou. Ptal se, jestli jsem mu opravdu říkala pravdu. Proč to pořád řeší? Viděl snad ty děti na pláži také? Když jsem se ho tam na ně ale ptala, vypadal, že vůbec neví, o čem mluvím. Tak proč mi nevěří tu mojí báchorku o tom, že se mi prostě jenom udělalo špatně? Jak si vůbec může kluk jako on myslet, že jsem tam viděla něco nadpřirozeného?

Z mého rozjímání mě vyrušil až příchod mamky a Hanse. Měli plné ruce. Drželi v nich několik kyblíků s barvou a několik nejrůznějších štětců a válečků.

,,Můžeme se do toho dát!" zvolal Hans, když jsme to všechno nanosili do mého pokoje.

„Můžeme..my můžeme?" zeptala jsem se ho nechápavě.

,,No jistě podle tvé mamky umíš nádherně kreslit, tak jsem si myslel, že mi pomůžeš" odpověděl mi.

Upřímně moc se mi do toho nechtělo. Ne že bych byla líná nebo tak, to ne, spíš jsem se bála, že to nějak zkazím.

,,Neboj vše se dá když tak opravit" uklidnil mě Hans, jako by věděl, na co právě myslím a čeho se obávám.

Lehce jsem se na něho pousmála. Jak bych mu vůbec mohla odporovat? Rychle jsem se převlékla do něčeho, co si můžu ušpinit od barvy. Přeci jenom znám své levé ruce. A chopila jsem se hrdě jednoho z válečků. Rozhodla jsem se, že natřu stěnu, která má být světle fialová prostě pro tu nejlehčí práci, na které se snad nic moc zkazit nedá. Hans zatím na zeď kreslil tužkou hvězdy a černou díru podle své skici. Dokonce se k nám připojila i mamka, která se také vrhla na jednu zeď se světle fialovou barvou. Musím říct, že takhle ve třech nám to šlo docela rychle od ruky.

Zanedlouho už zbývalo jen do stínovat galaxii a do vybarvit pár hvězd. Na to si mamka už netroufla a tak nám šla radši do kuchyně připravit něco na zub. Bez ní bylo v pokoji najednou nějak ticho. Nemohla jsem přijít na téma, o kterém bychom si s Hansem povídali. Přeci jenom jsem byla v jeho přítomnosti trošku nervózní. Navíc vypadal u toho malování tak soustředěně, že jsem se až bála ho nějak vyrušovat. A tak jsem se radši potichu vrátila k přemýšlení nad Honzou. Ještě pořád jsem mu na jeho zprávu neodepsala. Mám mu opět lhát? Nebo mám jít s pravdou ven, jako jsem to udělala s Karlem? Co když je to ale jen nějaká jeho hloupá sranda?

,,Něco tě trápí viď?" promluvil na mě najednou Hans. Jak to sakra poznal? Souhlasně jsem kývla hlavou, nevěděla jsem, jestli stojí o to, abych mu řekla co. Přeci jenom proč by ho to mělo zajímat?
Ticho, které mezi námi opět nastalo, přerušilo až cinknutí mého mobilu. Ruce jsem měla celé od barvy, takže jsem se nemohla podívat, co přinutilo můj mobil vydat ze sebe takový zvuk. Co když mi opět píše Honza? Přeci jenom si už nejspíš všiml toho, že jsem si jeho zprávu přečetla.

,,Jestli si potřebuješ něco vyřídit, já to tu už zvládnu dodělat sám" mrkl na mě Hans.

,,Ne to je dobrý, stejně to určitě není nikdo důležitý" zvlášť jestli mi opravdu píše Honza.

,,Nikdy nevíš, kdy někoho nedůležitého budeš potřebovat" pronesl Hans. Nevěděla jsem, co mu na to mám říct. Naštěstí jsem nakonec ani nic říkat nemusela, protože Hansův "proslov" pokračoval.

,,I zdánlivě nedůležitý člověk se může stát z ničeho nic velice důležitým"

,,To máte nejspíš pravdu, ale já fakt nevím, co si o téhle osobě mám myslet" povzdechla jsem si.

,,Poznej ji a budeš vědět, musíš vám dát šanci" odpověděl mi. Možná má opravdu pravdu, možná bych měla dát Honzovi šanci a promluvit si s ním.

,,Když já se bojím, že si ze mě dělá jenom srandu" svěřila jsem se mu s další svojí obavou.

,,Budeš-li opravdu upřímná, vycítí to a věřím, že i kdyby měl ten někdo v úmyslu si z tebe udělat jenom nějaký hloupý žert, přehodnotí to"

Opravdu je o tomhle přesvědčený? Vlastně když nad tím tak přemýšlím, Honza nevypadal, že by to bral jako nějakou srandu. Tvářil se až neobvykle vážně. Je to sice asi pěkný lump, ale něco dobrého v něm musí být. Už jen to jak se ke mně choval poprvé na té pláži. Koupil mi drink, snažil se si se mnou normálně povídat, chválil stejnou písničku jako já. A pak když mě posledně probudil po tom, co jsem omdlela, vypadal opravdu vyděšeně. Je možné, že jsem se v něm celou dobu pletla?